close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cejchovní znamení 13.

17. srpna 2012 v 18:17 | T-KAY |  Cejchovní znamení



Za pět minut dvanáct


Dalšího rána se Bill odmítal dostavit na snídani. Za Amendetomem poslal Jeremyho, aby mu předal vzkaz, že Billovi není dobře, tudíž se na žádné denní jídlo nedostaví. Na závěr Bill ještě požadoval, aby Jeremy, značně zkleslý, řekl Tomovi, že Billa nemá za žádnou cenu vyhledávat. Sice tak nějak doufal, že se ho faraón i přes jeho žádost pokusí najít, ale přednostně chtěl být sám. V hlavě mu pořád ještě kolovala slova, která slyšel předešlé noci.
Postával u okna ve svých komnatách a zíral ven. Slyšel zvuky způsobené Jeremyho přítomností. Jeho duše to však nevnímala, rozpolcená na mnoho částí létala někde v oblacích, aby alespoň tam našla tolik vytoužený klid.



"Pane, myslím si, že byste měl něco dělat. Sice nevím, co se stalo, ale něco mi říká, že potřebujete nějakou činnost, abyste udržel své myšlenky na uzdě." Bill se otočil za zvukem Jeremyho hlasu. Blonďatý mladík stál ve dveřích Billovy ložnice a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. On jediný považoval Billa za autoritu, za někoho, ke komu by měl vzhlížet s respektem. Proto i jeho samotného překvapilo, když mu najednou z úst vylétlo něco takového.
Bill sklopil hlavu. Jeremy měl pravdu - nejspíš skutečně potřeboval nějakou činnost, aby se udržel pohromadě. Když ke sluhovi opět vzhlédl, viděl jeho starostlivý pohled plný vlastní nervozity. Strnule přikývl.
"Půjdu do archivu," zašeptal skoro neslyšně a prošel kolem sluhy.


V jeho krocích přes hlavní chodby chrámu se odrážela nejistota. Měl strach, že někde narazí na Toma, který bude strachem o něj naprosto nepříčetný. Nemusel ho potkat, aby věděl, že by to tak skutečně bylo. I když k němu pravděpodobně nic necítil, jeho ochranitelský pud byl dostatečně vyvinutý na to, aby se o Billa strachoval.
Úlevně si oddechl, když proklouzl do jedné z menších chodeb, ve které se nacházel vchod do jeho milovaného archivu. Neslyšně proklouzl za dveře. Hned na prahu zastavil, aby do plic nasál charismatickou vůni prachu, papyru a vyhořelých svící. Spokojeně zaplul do čítárny, kam si následně nanosil tuny svitků, které doposud nečetl. Než však sáhl po prvním z nich, jeho oči se zabodly do vláken koberce uprostřed místnosti. Vždycky ho udivovalo, že jediný koberec není na rozdíl od zbytku prostor archivu zaprášený. Jeho myšlenky opět zaplnily jeho hlavu a on je podvědomě vplétal do vláken koberce. Chtěl je od sebe odehnat a přenechat zapomenuté spolu se zašlapanou špínou v koberci.


Bill se natolik utápěl v myšlenkách, že přestal vnímat svět kolem sebe. Možná kdyby dával větší pozor, nepřeslechl by zadunění dveří, které se zavřely za mužem, jenž vstoupil do magické atmosféry archivu. Možná kdyby svoji hlavu na chvíli zprostil všetečných myšlenek, nepřekvapil by ho hlas, jenž se vetřel do jeho bdělého snění.
"Kdysi jsem znával jednoho otroka. Nehodil se mezi písečné duny k těžké práci, u které mnozí umírají. Jeho záda se nehodila pro pálivé doteky biče, které po sobě zanechávají hnisavé rány. Byl skvost, jehož by si každý nanejvýše vážil, pokud by se směl hřát na výsluní jeho zájmu. Jeho duše byla vzpurná, nedala se zlomit dokonce ani ranami biče. Mnozí otroci se mění v pouhé schránky bez duše, ale on se nepodrobil, už jen tím vyčníval nad ostatními. Potom pro něj Bohové zvolili lepší osud a já jsem za to jedině rád, otroctví si nezasloužit. Nějakou dobu jsem ho neviděl, a když jsem znovu mohl mít tu čest, našel jsem pouze prázdnou schránku bez duše… A tak si říkám, co mohlo být horšího než bič?"
Bill trhl hlavou za zvukem hlasu, který ho v minulosti provázel pouze v podobě křiku. Až před dvěma měsíci mu ukázal svoji laskavou verzi. Zaskočeně zíral na otrokáře, který stál pouze několik kroků od něj a opíral se o jeden z mnoha stojanů s knihami. Na Billových rtech se okamžitě rozlil úsměv.


"Anisi," zašeptal dojatě. Dlouho ho neviděl a nemyslel, že by tomu v nejbližší době bylo jinak. Jednou se zkoušel Jeremyho ptát, jestli otrokáře někde nezahlédl, ale odpověď byla stále stejná… Bill přestával doufat, že se Anis vůbec vrací domů.
"Dlouho jsme se neviděli," pokýval Anis hlavou na pozdrav a Billovi připadalo, že mu snad čte myšlenky. Jeho žaludek předváděl kotrmelce, když spontánně vyskočil ze svého místa a skočil překvapenému otrokáři kolem krku. Už po několikáté za ten den cítil na tvářích slzy, ale tentokrát naplno zapomněl na svoje starosti. Jediné, co v ten moment považoval za skutečně důležité, byly otrokářovy zhrublé ruce klouzající mu po napjatých zádech. Bill by rád něco řekl, rád by vyjádřil své nadšení pomocí slov, ale nějak se mu jich nedostávalo. Všechna se mu zadrhla v hrdle a on mohl pouze v mysli děkovat Bohům, že mu poskytli alespoň toto rozptýlení.


Chvíle objetí, které naplňovalo jeho duši pozitivní energií a slepovalo ji zpět dohromady, trvala na Billův vkus až příliš krátce. Potřeboval být objímán, obzvlášť v takové chvíli. Když se usadil zpět, uvědomil si však věc, která mu opět úsměv ukradla.
"Hádám, že brzy opět odjedete…" zašeptal skoro neslyšně se staženým hrdlem obavami. Předem si měl uvědomit, že až takovou náklonnost Bohů čekat nemůže poté, co tolik znesvětil místo zaslíbené jejich uctívání. Navíc přestal chodit do chrámu, protože se bál, že by na jeho hlavu padl jejich hněv a hněv kněze. Nejspíš mu doposud neodpustili jeho prohřešek.
"Nemyslím si. Už dlouho jsem odolával odpočinku a myslím, že je načase si jej alespoň trochu dopřát." Bill zvedl hlavu od nehtů, na které se díval, aby otrokář nemohl z jeho grimas vyčíst stesk, který jej zahalil. Teď však opět cítil euforickou vlnu radosti. "Pověz mi, Bille, copak tě trápí? Myslel jsem, že jsi ve společnosti panovníka spokojen…"
"Ale já jsem…" zašeptal Bill a sám cítil, jak moc velká lež z jeho slov zní. Nechtěl se s tím však komukoliv svěřovat, nikdy nikomu nevěřil, dokonce ani sobě ne. I když by mu to nejspíš pomohlo, nemohl začít mluvit o svých problémech. Navíc nechtěl Anise zatěžovat něčím tak banálním.
"Chápu, že nejspíš není ještě ten správný čas, abys mi to řekl. Ale až přijde, bude stačit najít mě, dobře? Vždycky tu budu, abych si tě poslechl," pousmál se otrokář a přejel prsty letmo po hřbetu Billovy ruky natažené na stolku mezi nimi.


*


La-ila cítila neklid kolem sebe. Empatie hluboko zakořeněná v jejím nitru jí dávala dostatečný dar na to, aby cítila pocity lidí kolem sebe. Něco nebylo v pořádku… v paláci se poslední dobou děly podivné věci a ona věděla, že ona sama je jejich strůjcem. Nedošla daleko, pouze do sadu, kde dolehla na zem. Kolena se jí podlomila a ona dopadla do trávy. Cítila sílu jedu, jenž jí koloval v žilách od doby, kdy jí ho neznámá žena nalila do chřtánu. Od té doby poprvé porušila její pravidlo o neoddalování se od Toma. Poprvé se někam vydala sama bez něj. Tušila, že ji za neposlušnost čeká trest, ale ona potřebovala na chvíli do povzdálí, aby vytvořila novou bariéru kolem svých myšlenek, do kterých Toma právě kvůli oné ženě nechtěla pouštět. S pocitem zoufalství položila hlavu na přední tlapy a zavřela oči, aby se poprvé za dlouhou dobu konečně vyspala. Brnění v tlapách stále neustávalo, ale únava dokázala přemoci i tuto překážku. La-ila se oddala spánku, aniž by věděla, jak moc její chvíle nepřítomnosti všechno změní.



Autor: Helie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama