close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bloody Beast 2.

29. srpna 2012 v 14:48 | T-KAY |  Bloody Beast



Běžel dál a nezastavoval se dokud opět nestál v postranní uličce u clubu. Složil bezvládnou Christine za jeden z velkých kontejnerů plného hnijících a zapáchajících odpadků z restaurace vedle. Přikleknul k ní a trpělivě čekal až otevře oči. Brunetce se lehce zachvěla víčka a úzkou škvírou mezi nimi se zahleděla do tváře toho, kdo jí tolik ublížil. Chlapec se k ní sklonil blíž a pevně opětoval její pohled.

"Tančila si v klubu a pak se ti udělalo zle a šla jsi se ven nadýchat čerstvého vzduchu. z ničeho nic se ti zamotala hlava a ty jsi omdlela. Nikdy jsi mě neviděla a ani tuhle chvíli si nebudeš pamatovat. Teď spi!" nařídil jí a Christine klesla hlava na prsa. Mladík vstal, oprášil si černé kalhoty a spokojeně se rozešel domů.

"Teda jestli se tomu dá říkat domov," pomyslel si kysele. Šel pomalu a užíval si každou vteřinu nočního města- ty domy, pouliční lampy a lidi za zdmi, kteří vůbec netušili, že se jim pod okny prochází krvelačná bestie. Mladík se ušklíbl nad představou, jak snadné by bylo vyrazit dveře některého z činžovních bytů a pozabíjet všechny přítomné. Ale to nebyl jeho styl. On lovil, s kořistí si vždycky hrál a tak nějak rituálně si jí vždycky přivedl na onu mýtinu v lese.



"Tak tady jsi!" ozval se za ním někdo a chlapce zamrazilo. Tuhle větu už dneska slyšel a nepřál si, aby někdy opět stál tváří v tvář svému dvojčeti. Pomalu se otočil a ze srdce mu spadl obrovský kámen, když spatřil malého usměvavého zrzka, který mu posledních pár let byl nejlepším přítelem.

"Ahoj Michy," pozdravil ho s úsměvem.

"Čau Princi," oplatil mu Michael hravě a hluboce se poklonil.

"Neříkej mi tak! Víš, že to nemám rád!"

"No jo, sorry. Utři si pusu, vypadáš jak upír," řekl zrzek. Samozřejmě, že věděl co je mladík zač, ale jeho oblíbenou hrou bylo poukazovat na jeho upíří rysy jakoby byl člověk.

"To říká ten pravej, ty máš ještě červený oči," poukázal chlapec, když si utřel bradu a ústa černým hedvábným kapesníkem.

"To víš, ladí mi s vlasy," odpověděl Michy přehnaně vysokým hlasem a zamrkal dlouhými řasami.

"No jo, ty šašku. Proč jsi mě vůbec hledal?"

"No jo, vidíš! Otec chce, aby ses dostavil. Chce o půlnoci provést rituál," objasnil zrzek a rozběhl se do jejich domova. Chlapec chvíli váhal, ale nakonec se vydal svou nadlidskou rychlostí za ním. Běžel asi tři vteřiny lidského času až zastavil před obrovskou dubovou bránou, kde už na něj čekal Michy. Obě těžká dřevěná křídla se jako kouzlem otevřela a za průchodem se objevila dlouhá neosvětlená chodba.

Oba chlapci vešli dovnitř a brána se za nimi opět zavřela. Normální člověk by si v té tmě neviděl ani na špičku nosu, ale oni díky svým upířím schopnostem viděli až na konec té zdánlivě nekonečné chodby, na další pro změnu železnou bránu. Rozešli se k ní a ona se stejně jako její předchůdkyně sama otevřela.

Aspoň se to tak mohlo zdát. Ve skutečnosti jí dole za obrovské řetězy otevírali otroci, kteří spáchali nějaký větší přestupek proti jejich společenství. Byla spousta zločinů, které mohl upír spáchat, nejhorší byla samozřejmě vražda, ale pouze vražda jiného upíra. Lidé byli upírům naprosto ukradení a jejich vyvražďování bylo na denním pořádku.

Jediným důvodem, proč lidská rasa i nadále přetrvávala, bylo, že jejich krev upírům chutnala mnohem víc než krev některého jiného živočicha. Vlastně si je pěstovali jako pašíky na porážku v sladké nevědomosti, protože ustrašená krev není tak chutná.

Nicméně otroci v podzemí nebyli vrazi, s těmi se zacházelo úplně jinak. Ty čekal ten nejhorší trest, bolestivá smrt.

Oba chlapci vešli do obrovského sálů s vysokým klenutým stropem. Na stěnách byly rozmístěny pochodně s krvavě rudými plameny, které na černé stěny vrhaly zlověstné mihotavé stíny. Na první pohled by se mohlo zdát, že jste se octli v nevěstinci, ale na světě nenajde místo, které by bylo nevěstincem méně.

"Á tady jsi, synu. Už jsem myslel, že nedorazíš, ale bez tebe by to nebylo ono," řekl přehnaně srdečně muž z vyvýšeného podia, na kterém stál velký zlatý trůn s červenými potahy, o jehož opěradlo se opíral.

"Nemohl bych si nechat ujít rituál, Otče," odpověděl chlapec s lehkou úklonou hlavy a rozešel se k němu. Všichni upíři, a že jich bylo v místnosti požehnaně, se lehce uklonili, ale nespouštěli z mladíka oči.

"Princi," mumlali uctivě a uhýbali se mu z cesty. Otec, jak mu většina upírů zde říkala, byl celkem mladý a velmi pohledný. Vypadal na třicet a měl krátké slámově žluté vlasy, zelené oči a permanentní úsměv. Málokdo by za tou sympatickou maskou hledal tři tisíce let starého upíra toužícího po nadvládě nad světem, který stvořil většinu upírů v sále, včetně Prince.

Chlapec si sednul na nízké sedátko bez opěradla, které právě přinesly dvě ženy v rudých šatech. Rozepnul si prvních pár knoflíků černé košile a nechal jí spadnou z ramen. Zatvrzele hleděl před sebe a nedával na jevo žádnou emoci, i když se v něm právě odehrával vnitřní boj. Všichni upíři v místnosti na něj zírali. Každý z nich by si to s mladíkem s chutí vyměnil, ale Otec nestál o to, aby mu partnerem při rituálu byl někdo jiný než Princ.

Otec pomalu přešel k chlapci, který jen s těží zadržel znechucený otřes, když jeho zuby prorazily jindy nezničitelnou pokožku. Věděl, že to musí vydržet, musí Otce udržet v mylné představě, že stále podléhá jeho nadvládě. Bylo mu jasné, že jeho krev si Otec žádá pouze proto, že je nejsilnějším upírem na zemi a on se na tom chce přiživit.

"Ale to už dlouho nepotrvá," pomyslel si Princ spokojeně. Pocítil vlnu úlevy, když se Otec konečně odtrhl od jeho krku. Rána se během setiny vteřin sama zahojila a mladík se opět oblékl. Všichni tady si mysleli, že je slabší než Otec, ale silnější než oni, a tak mu vzdávali úctu.

"Jaké bude jejich překvapení, až půjdou v boji proti někomu, koho fanaticky obdivovali, jenom z obavy o své životy," pomyslel si spokojeně.

"Pokud nic nenamítáš, Otče, šel bych do své komnaty," řekl Princ a rozešel se ke svému pokoji, aby ho Otec nestihl zastavit, kdyby to měl v plánu. Nesnášel, že tu musel mluvit jako blbeček, bylo mu dvacet a ne sto padesát.

***

Okolo šesté večer se probudil. Moc toho nenaspal, ačkoli v posteli strávil tři čtvrtě dne. Neustále se mu ve snách vracel obraz jeho bratra, nejdřív mrtvolně bledého s rudýma očima, poté mrtvého s rozsápaným krkem. Nebyl si jistý, který scénář je pro něj ten horší. Chvíli si prohlížel sametová nachová nebesa jeho postele, než se konečně zvednul a vydal se do koupelny. Z těch nočních můr byl celý zpocený a tak, ačkoli upíří pot narozdíl od toho lidského nezapáchá, se šel umýt.

Po své pravidelné hodině v koupelně se již oblečený vydal na snídani. Došel až do dalšího obrovského sálu, hned vedle toho vstupního, kde se podávaly různé upíří dobroty. Vlastně to bylo normální jídlo, až na to, že bylo říznuté pár kapkami lidské krve, kterou tu měli kuchařky v lahvích od šťávy. Mladík si nalil sklenici jablečného džusu, který měl červený nádech, a ze švédského stolu si vzal čokoládový croissant, který, na rozdíl od všeho ostatního, nejevil známky krve. Sedl si k prázdnému stolku v tmavém rohu místnosti, pomalu ukusoval snídani a sledoval všechny upíry, kteří přicházeli i odcházeli.

Zarazil se a ztěžka polknul, když do místnosti vešel Otec v dlouhém cestovním plášti a vyskočil na jeden ze stolů.

"Odjíždím na týden na kongres panovníků, dostal jsem právě spěšnou zprávu z Rumunska. Za dobu co tu nebudu mě bude zastupovat Princ a vy poslechnete cokoliv vám přikáže," pronesl svou řeč a opět odešel.

Mladík věděl, že ho budou všichni poslouchat, protože se ho bojí a navíc poslouchají Otcovi rozkazy.

"Heh, můj jedinej rozkaz je: řekněte ostatním co se tu stalo, ať to ví všichni." Několik upírů sebou trhlo, když mladík promluvil. Nejspíš si nevšimli, že je celou dobu v místnosti s nimi. Dokázali být tak nevšímaví, když se ničeho nebáli, ale všichni bez rozdílu přikývli.

Chlapec se zvedl, prošel celou jídelnou plnou zvědavých očí, vstupním sálem i chodbou a vyběhl ven. Bylo už kolem půl deváté večer a pomalu se smrákalo. Na nebi už pableskovala Večernice a zapadající slunce barvilo obzor do růžova. Mladík běžel dál a nezastavoval dokud nestál na skalním výběhu nad bouřícím mořem. Byl odtud nádherný výhled na zapadající nebe. Byl to jeden z mála rysů, které si uchoval ze svého lidského života, vždycky miloval západ slunce a nejraději se na něj koukal se svým bratrem. V takových chvílích se zdálo, že je všechno v pořádku a nic je nemůže rozdělit. Upír si smutně povzdychl a pozoroval své ruce spojené v klíně a představoval si, že jedna z nich je jeho dvojčátka, toho kdo mu uzmul první polibek, ačkoli jen bratrský.

Seděl tu i dlouho po té, co slunce zapadlo a pozoroval souhvězdí. Když poslední hvězdou na obloze byla právě Večernice, nebo-li Jitřenka, zvedl se a rozeběhl se zpátky do doupěte, jak říkal velkému komplexu starých budov, který obydlovali upíři. Opět proběhl oběmi bránami a chystal se jít spát. Zamířil do budovy, která sloužila jako luxusní ubytovna, ale zastavily ho zvuky zápasu z nejbližšího rohu. Jeden upír držel za paže nějakého člověka, na kterého neviděl přes jiného upíra, který se k němu skláněl.

"Já s ním musím mluvit, pusťte mě! Upíři hnusný! Zabije vás, jestli mi ublížíte!" křičel ten člověk a zmítal se v kamenném sevření.

"A proč by mu mělo záležet na nějakém člověku?" zeptal se upír, který ho držel, posměšně. Mladíka to zaujalo.

"Člověk? Tady? Ale jak se sem dostal? Jak ví, že jsou to upíři, vždyť zatím vypadají normálně?" ptal se sám sebe a vydal se k těm třem.

"Marcusi! Robine! Nechte ho, potřebuju zjistit jak se sem dostal!" křikl na upíry ještě než se dostal až k nimi. Oba člověka ihned pustili, ale byli ostražití.

"Jak si přejete, Princi," odpověděli poslušně, ale zůstávali na místě.


Autor: KarlaSka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama