close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Arms

23. srpna 2012 v 14:27 | T-KAY |  ONE-SHOT
Autor: Christine Williams


Ležel na posteli a pozoroval své ruce, které ještě před rokem objímaly osobu, kterou tak miloval. Svého přítele. Udělal chybu a přišel o něj. Tolik by ho chtěl zase obejmout. Jenže jeho přání nebylo možné splnit. Jeho blonďatá láska byla někde pryč a on netušil, kde ho hledat. Chyběly mu jeho čokoládové očí. Ten krásný pohled na to, jak se ráno probouzel. Jeho sladké rty, které měl to štěstí líbat. Vše bylo pryč.

Kdyby se tak nezapletl s tou vychytralou mrchou June. Ona je chtěla zničit, roztrhnout je od sebe a to se jí podařilo. On je načapal v posteli a vůbec ho nezajímalo, že ho nadopovala nějakými prášky a ještě do něj lila alkohol. Byl tak rozčílený, když viděl v jaké pozici a jak spoře odění byli. Nevydržel to, rozkřičel se na něj. Pak bez jediného slova popadl pár věcí a odešel z jejich společného bytu.

Teď ležel na posteli, a když nesledoval své prázdné ruce, tak pozoroval strop nad sebou a nebo snil.



Možná to vypadá, že se ho třeba nikdy nesnažil najít. Omyl. Jen netušil, kde by nakonec mohl být. Zkusil všechny jejich společné přátele, ale ti o něm taktéž nevěděli. Dokonce se odhodlal zavolat i jeho kamarádovi, který ho znal od malého prcka, ale ten taky odpověděl záporně.


Už čtvrt roku buď proležel na posteli, tupě zírajíc před sebe, nebo sedíc v křešle s lahví tvrdého alkoholu v ruce. Ano alkoholu. Toho ďábla, který je vlastně rozdělil.


Tentokrát se ale odhodlal, vstal z postele a přešel k otevřenému oknu. Pozoroval bezmračné nebe a po tvářích mu steklo pár slz.

"Bille, odpusť," šeptl do ticha, odebral se ke koupelně, která byla naproti jeho ložnici a zavřel se tam.


Sledoval svůj obraz v zrcadle. Nevnímal nic. Nevnímal okolí. Teď, ve světle koupelnového světla, byly vidět občas čerstvé, občas vybledlé jizvičky, které si kolikrát udělal sám. Nevěděl jak dál a tak se začal řezat. Už si ani nepamatoval, kdy to bylo poprvé. Otevřel galerku a vzal do ruky svou jedinou přítelkyni. Chvíli jí pozoroval. Najednou ale zakroutil hlavou a vrátil jí zpět na místo. Musí přestat a tak se rozhodl.

Vyšel z koupelny a rovnou zamířil do ložnice. Tam popadl mikinu a peněženku a vyrazil do víru noci.


Procházel se po i v noci rušném městě. Celé město kolem něj jako by nikdy nepřestalo žít, ale zato on umřel ve chvíli, kdy ho jeho láska opustila. Tolik si přál, aby se jeho Bill vrátil, ale věděl, že nejspíš se mu to nesplní.


Nevnímal kam jde. Uvědomil si to ve chvíli, kdy se před ním zjevila skupinka zhulených puberťáků, kteří vyhledávali jen rvačky a byli nesmírně rádi, když zkopali do bezvědomí nějakého kolemjdoucího.

Samozřejmě, že si ho skupinka všimla a hned se k němu vydali. On ale okamžitě hledal únikovou cestu. Marně.

Skupinka kolem něj utvořila kroužek a pak to začalo. Jelikož byl zesláblý z neustálého řezání a psychycky vyčerpaný, hned po první ráně do obličeje se svezl na zem. To vyvolalo u delikventů salvu smíchu a hned do něj začali kopat. On se jen snažil chránit si obličej a trochu břicho, ale nebylo to nic platné. Bylo jich moc a kopence dopadaly na jeho tělo ze všech možných stran a úhlů.
V ústech cítil ocelovou příchuť krve a párkrat jí i vyplivl, jelikož jí měl v puse moc. Všechno se mu rozmazávalo. Pomalu přestával i cítit všechny ty kopance a upadl do vytoužených mdlob.


Tou dobou ale stejným parkem procházel smutný a hlavně zklamaný chlapec. No... nedalo se říci chlapec, ale spíše mladý muž. Došel k místu, kde byla skupinka delikventů okolo nějaké osoby, rozeběhl se k nim. Okamžitě jim začal vyhrožovat policií, přičemž v ruce svíral mobil, aby ukázal jak to myslel vážně. Legrační bylo, že policii už stihl zavolat předtím. Stejně jako záchranou službu.

Delikventi se rozutekli ale ne nijak daleko, protože policie dorazila opravdu rychle a téměř všechny pochytali. Onen muž se sklonil k tomu nebožákovi, který teď ležel v bezvědomí na betonu a odhrnul mu z obličeje černé dredy. Okamžitě si přitiskl ruku na ústa. Do očí se mu začaly hrnout slzy.

"Proboha, Tome," vydechl a rychle zkontroloval jeho puls.

Žil, tedy zatím. Rozhlížel se po okolí a volnou rukou ho hladil do dredech. Naštěstí ale uslyšel blížící se houkání sanitky.

"Vydrž, už jsou skoro tady," šeptl blonďák a zpod víček mu stekly slzy.


Pak už jen sledoval, jak ho nakládají do sanitky. Chtěl být s ním.

"Počkejte, chci jet s ním," ozval se.
"Jste z rodiny?" zeptal se ho lékař, který ho právě ošetřoval.
"Jsem jeho přítel. Partner," odpověděl blonďák.


Lékař tedy přikývl a on nastoupil do sanitky. Chytil ho za ruku a zároveň přemýšlel, jak dlouho se neoznačil za jeho přítele.
Pamatoval si to přesně. Už rok. Rok, co odešel z jejich bytu.

Pozoroval práci lékaře, který akorát vyhrnoval dlouhý rukáv jeho trika. To co uviděl ho vyděsilo. On se řezal?

"Tomi, cos to prováděl," šeptl a pohladil ho zkrvavené tváři.

Doktor se na tu ruku taky díval a jen útrpně zakroutil hlavou. Takové lidi nikdy nebyl schopný pochopit. Nechápal, proč si takhle ubližují. Nebo to nechtěl pochopit.

"Nebojte se. Bude v pořádku. Díky vám," ujistil ho doktor a dál se věnoval své práci. Musel ho aspoň minimálně stabilizovat.


Když dorazili do nemocnice na nic nečekali a odváželi ho na příjem. Blonďák už dál s ním nemohl. Ztrápeně se zhroutil na jednu z lavic, co byly pro návštěvníky nemocnice. Musel čekat, až mu některý z doktorů řekne, jak na tom je.

Dlouhé minuty seděl, koukal do podlahy a naslouchal tichu kolem něj. Ano tichu. Jelikož byla noc, moc sestřiček tu nepobíhalo a pacienti už vůbec.
Ale dočkal se. Doktor vyšel z místnosti, kde oštřovali dredáče a konejšivě se usmál.


"Jak je na tom, doktore?" zeptal se okamžitě blonďák.
"Bude v pořádku. Měl štěstí, že jste se tam objevil. Má jen pár pohmožděnin a malých tržných ranek. Vše jsme ošetřili a až se probere, můžete si ho odvést domů," řekl doktor a nechal tam překvapeného blonďáka stát.

Blonďák tedy vešel do místnosti, kde ležel on. V tu chvíli jako by nedokázal zadržet třas svého těla. Opatrně přistoupil k lůžku a pozoroval jeho spící obličej. Byl až u lůžka, když mírně natáhl ruku. Ale zastavil se těsně u jeho obličeje. Nebyl si jistý. Chvíli v této pozici setrval, než si všiml, že se jeho víčka zachvěla. Překvapeně vydechl. Nakonec ale otevřel oči a podíval se na blonďáka.


"Umřel jsem. Umřel a proto tě vidím," šeptl s bolestí v hlase.
"Neumřel," odpověděl blonďák.
"Proč jsi tady?" podivil se tedy.
"Šel jsem tím parkem, když do tebe kopali," šeptl a bolestně si povzdechl, "zavolal jsem policii a pomohl ti."
"Proč Bille? Nenávidíš mě. Jsem hajzl," řekl dredáč a odvrátil od blonďáka pohled.
"Poslouchej mě, Tome," řekl, chytl dredáče za bradu a otočil mu hlavu tak, aby se na něj díval. "Není to ani tři dny, co jsem narazil na tu, s kterou jsem tě tenkrát načapal. Nedalo mi to a v paměti mi pořád zněly tvoje slova, že jsi o sobě nevěděl. Pozval jsem jí na skleničku. Teda skleničku pro mě. Jí jsem objednával stále víc a víc chlastu. Nakonec mi všechno řekla. Promiň mi to," řekl blonďák a sklopil pohled k dredáčově ruce.

Ten ale okamžitě vycítil jeho pohled na odhalené ruce a rychle jí skryl pod tenoučkou látkou připomínající deku.

"To bylo kvůli mně, že?" zeptal se tiše blondýn.

Dredáč ale neodpověděl. Odvrátil znovu pohled k druhé straně pokoje. Nechtěl aby to viděl.

"Odpověz mi," nálehal na něj.
"Ano," vydechl tiše dred.
"Mrzí mě to," šeptl, vytáhl jeho ruku zpod látky a prsty přejel po jizvičkách.

Dredáče jako by ty doteky pálily. Chtěl ruku opět skrýt, ale blondýn ho chytil za zápěstí. Zvedl k němu hlavu a podíval se do dredáčových hnědých očí. Opět se v nich topil. Stejně jako kdysi. Chtěl se schoulit v jeho náručí. Skryt těma rukama, které mu přinášely pocit bezpečí. Těma rukama, které teď vypadaly tak křehce díky těm malým jizvičkám. Těma rukama, které tolik miloval.

"Nikdy jsem nepřeštal," ozvalo se do ticha.


Blonďák se na chvíli zarazil, než mu došlo, co dred myslí.

"Já taky ne," řekl tiše a sklonil se k němu.


Oba na tuhle chvíli čekali jeden rok. 12 měsíců, 52 týdnů, 365 dní, 8760 hodin, 525 600 minut, 31 536 000 vteřin, než se dočkali této chvíle. Chvíle, kdy spojili své rty, které do sebe až přirozeně zapadaly jako dva kousky skládačky.


"Miluju tě, Bille."
"Miluju tě, Tome."

Ozvalo se ve stejnou chvíli.

Ještě několik dlouhých vteřin se líbali, než se blonďáka oddálil.

"Pojďme, domů, broučku," řekl a pomohl dredáčovi na nohy.

Sice ho všechno bolelo, ale jakmile propletl s blonďákem prsty, všechno mu připadalo růžovější.
Společně pak opustili nemocnici a ruku v ruce mířili k jejich společnému bytu.


Autor: Christine Williams
betaread: T-KAY
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KarlaSka KarlaSka | Web | 23. srpna 2012 v 15:41 | Reagovat

luxusní povídka :) hlavně, že to dobře dopadlo :) doufám, že se autorka pustí i do jiných veledílek :)

2 Iveth Biersack Iveth Biersack | Web | 23. srpna 2012 v 19:57 | Reagovat

:'333 bože to je dokonalý !! nádherně napsané :'3 krása <3

3 NikiTHa NikiTHa | 24. srpna 2012 v 0:22 | Reagovat

krásně napsané :)  poklona :)

4 Ci-Chan Ci-Chan | Web | 24. srpna 2012 v 18:17 | Reagovat

Pááni je to nádherná jednodílka!!... =3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama