
Richie: "Tak... proč?" zeptám se. Nedává mi to smysl. Prostě to nechápu.
Bill: "To.. neřeš," musím se silně kousnout do rtu, abych potlačil vzlyknutí a rozeběhnu se pryč.
Richie: "Billí!" zakřičím za ním a natáhnu ruku. Stojím jako přikovaný. Sakra tohle jsem podělal.
Bill: Vyběhnu ven a jdu až na parkoviště. Opřu se o stěnu a snažím se uklidnit. Volám Tomovi.
Tom: Mobil mi vibruje někde na podlaze. Jsem doma a po pěkný nocičce. Natáhnu se pro kalhoty a vylovím mobil. Bill? Zvednu to. "Co se děje bráško?" Myslel jsem, že je s Richiem, nebo se mýlím?
Bill: Když uslyším jeho hlas, úplně se zhroutím. "T-Tomi, p-přijeď pro mě," zavzlykám do mobilu.
Tom: "Bille, co se děje, kde jsi?" úplně vystřelím do sedu. Tohle se mi ani za mák nelíbí. Jestli mu něco udělal tak ho přetrhnu.
Bill: "J-já n-nevím." Netuším, kam jsme to šli, kus od sebe vidím tabuli s názvem hotelu. Snažím se to přečíst, přes slzy to jde těžko.
Tom: "Bille, uklidni se bráško. Co ti udělal?" ptám se a přitom se oblíkám. Snažím se rychle, ale oblečení mám rozházené po celém pokoji.
Bill: "N-nic, on nic, jen.. jen.. všecko s-se mi to v-vrátilo, A-Andy," vzlykám a sesunu se po stěne na zem. Špatně se mi dýchá a bolí mě hlava.
Tom: "Počkej tam. Za chvílku jsem u tebe," řeknu a ženu se k autu. Jen mi pořád neřekl to místo.
Richie: Nevím proč, ale jsem zklamaný. Smutně vyjdu ven a uslyším vzlykot. Jdu tam, odkud s to ozývá. Tam najdu Billa svírajícího mobil a pláče. Nemůže se skoro normálně nadechnout. "Billí," řeknu tak, aby se nevylekal.
Tom: "Bráško, prosím řekni mi, jak se to tam jmenuje?" sedím v autě a čekám. Prstama klepu do volantu a auto mám nastartovaný.
Bill: S menšími problémy přečtu název hotelu a všimnu si jak ke mě jde Richie. Přitáhnu si kolena pod bradu a snažím se schovat, opřu si o ně čelo a rukama si je obejmu.
Tom: Položil to a tak jsem vyrazil. Bylo to podle navigace kousek od klubu, kde se konala afterparty. Snad se mu do tý doby nic nestane.
Richie: Zastavil jsem se uprostřed pohybu. On se mě bojí? Proč mě to tolik mrzí? "Billí, nechci ti ublížit," hlesnu. Je mi to líto, že ho děsím.
Bill: Ani se nepohnu, nejradši bych zmizel. Nechci, aby si to špatně vysvětlil. Znovu se mi vrací vzpomínky.
Flashback
"A-Andy, t-to bolí!" zaskučím.
"Zvykneš si, neboj, nechci ti ublížit," usmívá se a hladí mě po vlasech.
Koniec flashbacku
Richie: Ne. Už se k němu nepřiblížím. Bolí mě ho takhle vidět. "Promiň," řeknu ještě a jdu pryč. Chce se mi brečet, ale udržím to v sobě a mířím do sídla US5. Jsem jako mrtvola. Já se do něj zamiloval. Jenže on se mě bojí a to je mi líto.
Tom: Dojedu na místo a hledám brášku. "Billí?" zavolám jeho jméno. Všude se rozhlížím. Hlavně panikařím. Ale to pokaždé, když jde o Billa.
Bill: Zaslechnu Tomův hlas. Znovu se rozvzlykám, ale nejsem schopný ani vstát.
Tom: Našel jsem ho. Doběhl jsem k němu a vzal ho za ramena. "Billí bráško, jsem tady. Pojď pojedeme domů," řeknu tiše a vedu ho do auta, ale dá mi to zabrat.
Bill: Nohy mě neposlouchají, stále zakopávám, až to nakonec vzdám. Kdyby mě Tom nedržel, tak asi spadnu.
Tom: Pořádně ho podepřu a jen co dojdeme k autu ho posadím dovnitř. Sednu na sedadlo řidiče a jedu domů. "Billí, co ti ten vůl udělal. Myslel jsem, že je to v pohodě," řekl jsem, ale koukal jsem na cestu před sebou.
Bill: Nic neřeknu, nedokážu ani přemášlet. Jen čumím do blba, stále se třesu.
Tom: Jen vzdyknu a jedu domů, kam dorazíme za pár minut, jelikož jsou silnice volné a já jedu nejmíň stovkou. Zastavím a koukám před sebe.
Bill: Ani se nepohnu. Pozoruju nějaký neurčitý bod, třást jsem se už přestal, ale cítim se jako časovaná bomba. Je jen otázkou času, kdy to znovu začne.
Tom: "Co ti udělal?" šeptnu. Snad mi něco řekne. Je to deprimující, když nic nevím. Prostě jsem dost háklivý na to, když se Billovi něco stane.
Bill: "Nic."
Tom: "Tak co se stalo? Já myslel, že to bude v pohodě. Nebo je úplně stejnej jako ten blbec?" pomalu to ve mně vře.
Bill: Je to tu. Zavzlykám a znovu mi po tváři začnou téct slzy.
Tom: "No tak Billí. Pojď, půjdeme dovnitř a ty se vyspíš. Ráno mi všechno povíš, ano?" navrhl jsem. Už nevím, co dělat.
Bill: Jen přikývnu, ale ani se nepohnu.
Tom: "Tak pojď," otevírám dveře a čekám, až je otevře i on. Což asi tak rychle nebude.
Bill: Koukám před sebe a nechávam slzám volný průchod, vůbec na jeho slova nereaguju
Tom: Vzdychnu.... sakra... vylezu a jdu na jeho stranu. Vím, že s ním nepohnu. Že nepůjde sám. Obejdu auto a otevřu dveře na jeho straně. Skloním se k němu, vezmu ho do náruče a odnesu k němu.
Bill: Rozvzlykám se, přitulím se k němu a pevně se ho chytím.
Tom: "Pššššt..." snažím se ho uklidnit. Bohužel pokud si vzpomněl na to, co se dělo s Andreasem, tak ho jen tak něco neuklidní. Musím si pak sehnat číslo na toho Richieho a zeptat se, co se dělo. Jsme u dveří do jeho pokoje. S obtížemi je otevřu a položím ho na postel. Sundám mu jenom boty. Nevím, jestli by zvládl, kdybych ho svlékl.
Bill: Pomalu se uklidňuju, v mojí posteli a u Tomovi se cítím bezpečně. Zatahám za spodní okraj mého trička, jsem ale hrozně zesláblý. Sám si ho nesvleču, je příliš úzké.
Tom: Vidím, jak zápasí s trikem. Slituju se nad ním a vysvleču mu ho. "I kalhoty?" zeptám se potichu. Nechci mu to moc připomínat.
Bill: Kousnu se do rtu a rozmýšlím, s nimi se asi nevyspím.
Tom: Čekám. Nebudu dělat něco, co nechce. Hlavně ne to, co by mu připomínalo toho debila. Kdyby mě tenkrát nezastvil, tak bych mu šel vlastnoručně rozbít hubu.
Bill: Podívám na něj a slabě, ne moc přesvědčivě přikývnu.
Tom: Znám ho. "Opravdu? Nebo radši ty sám?" zvednu obočí. Moc dobře vím, že když jemně přikývne, není si ničím jistý.
Bill: Rozepnu si opasek, víc ale nezvládnu.
Tom: Nehodlám nic dělat. Ne bez jeho svolení a ne v tomhle stavu. Je s nervama v háji. A díky našemu dvojčecímu poutu to cítím, ale ne v takové míře. Ale je to nepříjemný pocit.
Bill: Podívám se na něj s otázníkami v očích.
Tom: "Opravdu já?" zeptám se znovu a čekám jasnější a přesvědčivější odpověď. Nevím, jestli se jí dočká, ale doufám, že ano.
Bill: Přikývnu.
Autor: T-KAY & Dark Princess







