close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Under your Spell 3.

9. června 2012 v 18:00 | T-KAY |  Under your spell


Pairing: Bill/Adam Lambert


"Kde jsi byl?!" zařval na něj Adam a vlepil mu facku. Netrápily ho jeho slzy bolesti a jeho city už vůbec. "Tak kde jsi byl?!" zakřičel ještě jednou po chvíli ticha a srdcervoucího Billova nářku. Plesk, další facka na druhou tvář. Další vodopád slz. Kdyby měl sílu, i by mu odpověděl. Ale v tom stavu mu nezbylo nic jiného než trpět jako vždycky. "Tohle k ničemu nevede. Na postel, ty kurvo!" Chytil ho zezadu za tenkou bundu, kterou jedním pohybem strhl a hodil na zem jako kus hadru. Bill dopadl na postel jako panenka, kterou měl Adam v rukou. Bezmocně se na něho dával, posouvaje se dozadu, aby byl od něj co nejdál.



"Víš, že jsem se na tebe těšil..." špitl mu Adam a čepelí nože mu jemně přejel po zápěstí, čímž udělal tenký řez, ze kterého stekla stružka krve. A potom další a další. Svůj zrak upřel na nůž, a pak na Adama. Dvě věci, které mu způsobovaly tu nejhorší bolest.
"Proč to děláš?" pípl Bill, když Adam nožem přejel přes jeho kalhoty. Adam se ani neobtěžoval odpovědět, jen se posměšně zasmál a Bill ucítil prudkou bolest na stehně. Nevydržel tu bolest a hlasitě zaštkal.
"Drž hubu!" Při té větě se Billovo utrpení ještě zdvojnásobilo. A křik byl ještě hlasitější.
"Takže ty nebudeš ticho, ty zkurvysyne?" Adam se mu zadíval do očí a nožík odhodil někam na podlahu. "Sám sis o to řekl..."
"Ne, ne, prosím ne!" plakal Bill, už nahý, když Adam zarýval svoje černé nehty do jeho bledých boků - byly poznačené modřinami a bledě růžovými jizvami. Modlil se, aby to už měl za sebou, aby se probudil někde daleko od toho člověka, který ho každým tímhle zvěrstvem dostával stéle víc na dno jeho i tak mizerného života...


°°*°°


Jedna. Dvě. Tři. Na potřetí konečně otevřel oči. Ležel na cestě plné malých kamínků, před ním se tyčilo něco medově žluté barvy a oslepovalo ho ostré světlo. Když konečně zaostřil, docvaklo mu, že se leží uprostřed polí. Tam, kde se před několika minutami/hodinami zhroutil a přenesl se do toho (ne)reálného světa. Po pár minutách se mu konečně podařilo zvednout. Tak jako vždy bylo jeho oblečení v pořádku, ale cítil mokvající rány na jeho těle a ty bolestivé na jeho duši. Po líci mu stekla jedna z mnohých slz a pomalým krokem se odšoural domů.


"Mami?" ozval se, když potichu otevřel dveře. Naštěstí se neozvala žádná odpověď, mohl v klidu projít do svého pokoje. Tam si sedl na postel a zíral do bílé stěny, tak jako vždy. Cítil se jako psychopat, naprostý blázen. Už nerozeznával realitu. Ten mučitel ho měl úplně pod svou mocí. On s tím nemohl nic dělat, ani kdyby moc chtěl. Muselo by se to vyřešit samo, jenže to se samozřejmě nestane.
Jeho hnědé oči se zaměřily na jeho ruce plné jizev. Některé nebyly jen od Adama. Sám to psychicky někdy nezvládal a bohužel jiné řešení neviděl. Tahle bolest, co si sám působil, mu byla dokonce příjemná. Zatím co ta od Adama... Snesl by cokoliv jiného. Vždy, když se probral z toho "snu", doufal, že to bylo naposledy.


"Bille, jsi v pořádku?" ptala se ho máma, když vešla do pokoje.
"Neboj se, nic mi není," odpověděl Bill s falešným úsměvem, chystaje se do postele. Ten den toho na něj bylo moc.
Už mu to bylo jedno. Ten člověk, který mu s nadšení působí bolest, ho má pod kontrolou ve dne, v noci, ať spí nebo ne. Všechno se zdálo jako nesmyslná hra, která nemá konec…


°°*°°


Adam zuřil. Rázoval po svém bytě tam a zpátky, hlava se mu nepříjemně motala. Zmizel... on... on si prostě jen tak zmizel! Adam nechápal, jak je to možné. Nechápal, co se to stalo. Nejspíš situaci až moc podcenil. Ten chlapec v sobě něco měl, něco, co dokázalo zlomit Adamovu moc. Co když se to něco naučí ovládat? Co když zlomí Adamovo kouzlo jednou provždy? Musel zakročit. Pokud nezakročí teď, všechny jeho jistoty mohly skončit v troskách.

Zasedl ke stolu, na jehož desce ležela nečinná nevinně vyhlížející panenka. V podstatě by se jednoduše dala přirovnat k dětské hračce. Bůhví, co by s tak silnou zbraní udělalo malé dítě. Adam zatřásl hlavou, aby vyhnal zbytečné myšlenky. V dlouhých nehtech sevřel špendlík. Píchl jej panence do hlavy. Tak moc si přál, aby Bill trpěl. Zasloužil si to... utekl mu. Utíkat se nemá. Utíkají pouze zbabělci. Byl Bill zbabělec? Pokud ano, Adam ho to mile rád odnaučí.
"No tak, zmetku, vrať se," vrčel Adam, zatímco si vylíval vztek na panence.

°°*°°

Bill se vmrštil na své posteli do sedu. Třeštila mu hlava. Zoufale mrkal do prostoru. Kolem něj byla pouze temnota. Nic neviděl. Zběsile mrkal, ale ničemu to nepomáhalo. Zhoupl se mu žaludek. Ostatně nejen žaludek. Měl pocit, že se s ním motá celý svět. Připadal si jako na moři při vlnobití. Dlaně si tiskl k tvářím. Bolest hlavy zhoršovala. Zavřel oči a snažil se myslet na něco pěkného, něco, co by jej přeneslo mimo dosah bolesti.

Když si znovu dovolil otevřít oči, stál přede dveřmi tak dobře známého domu. Štítil se ho, ale nemohl jinak. Černá magie ho nutila vstoupit, nutila ho naslouchat rozkazům svého pána.
"Utekl jsi," promluvil k němu ledově chladný hlas. V pokoji byla naprostá tma, Bill neviděl na krok. "Utíkají pouze zbabělci, zlatíčko." Zachvěl se, když ho horký dech mučitele zalechtal u ucha, když ucítil ledový dotek ostří na krční tepně. "Dobré vychování by ti právě teď mělo jasně našeptávat, že bychom měli dokončit to, co už jednou začalo. Vždyť už to znáš... nemusíš se ničeho bát, ne?" zavrčel mu Adam kousek od ucha. V jeho slovech zaznívalo šílenství a zášť. Bill mu něco kníkl v odpověď, na víc se nezmohl.

Adam se mu tiskl k zádům, tlačil ho k ložnici. Ihned jak za nimi zaklaply dveře, svrhl Adam svého vězně na postel.
"Ach maličký, maminka tě neučila, že od rozdělané práce se neodchází? Je mi tak líto tvých mezer v dobrém vychování. Musím tě to přeučit, jinak to nepůjde," pokrčil rameny Adam. Korzoval kolem postele a mezi prsty kroutil s kapesním nožíkem. "Možná jsi měl maminku víc poslouchat... Možná by tě to ušetřilo bolesti," zašklebil se na něj Adam. Sedl si na kraj postele a chňapl po Billově noze. Za kotník si ji přitáhl k sobě. Vysoukal mu nohavici kalhot na spaní o něco výš. Přehodil si nohu přes nohu, zatímco nožíkem zajížděl do Billovy kůže kolem kotníku.

"Víš, občas mi tvá kůže připomíná otevřenou knihu. Takový náš malý deníček. Pokud by měl někdo naše vzpomínky, dokázal by z ní vyčíst celý román," prohodil skoro až konverzačně Adam, když ostřím křižoval přes kůži kolem Billova kotníku. Nezajímalo ho, že sebou chlapec na posteli škube potopen v agónii. "Každá tvá jizva něco znamená... Četl jsi z nich někdy, Bille?"


Autor: Helie & Monik
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama