
Pairing: Bill/Adam Lambert
Nejdřív otevřel jedno oko, potom až druhé. Nepatrně se zaměřil pohledem vedle sebe, aby zjistil, jestli včerejší týrání už skončilo. K jeho údivu byl ve svém pokoji, ve své posteli a jeho oblečení bylo v pořádku, jako když si šel lehnout. Jediné, co cítil, byla prudká bolest procházející celým jeho tělem. To, co se dělo v jeho spánku, snech, nočních můrách hraničilo s realitou a normálností. Toho člověka, který mu to dělal, ale neznal, nikdy v jeho životě ho neviděl. A zjevně ani jeho mučitel nevěděl, kdo je jeho obětí. Hlavní bylo to, že si měl na kom vybít svůj hněv a žal...
V koupelně při pohledu do zrcadla na své tělo zbledl. Některé rány stále ještě krvácely, jiné ne, ale nevypadaly zrovna pěkně. Modřiny na jeho bledé pokožce svítily od modré, přes fialovou až k červené. Jedním slovem vypadal zle, hůř než zle. A při tom všem jizvy na jeho duši byly stále horší, než tohle všechno.
°°*°°
"Bille, jsi vážně v pořádku?" ptala se ho máma při tom, jak prázdným pohledem zíral do svého talíře se snídaní. Nejedl už několik dní, což se dost projevilo na jeho váze. Neodpovídal. Myšlenkami byl někde mimo realitu a ani nevěděl, nad čím přemýšlí.
"Bille?" zopakovala a on teprve zaregistroval, že sedí u stolu se svojí mámou, která se na něj utrápeně dívá.
"Ano, jsem v pořádku, nic mi není..." dostal ze sebe úplně potichu, skoro vůbec ho nebylo slyšet. Pohled upíral stále na jedno místo a neměl v plánu dívat se jinam.
"Říkala jsem ti, že jestli chceš, můžeme jít k -"
"Ne, jen to ne! Nechci jít k doktorce ani k psycholožce! Dej mi čas a … mě to přejde, uvidíš."
"Ale takhle to s tebou jde už delší dobu, je potřeba to konečně řešit."
"Není..." zamumlal Bill a snídani nechal snídaní, stejně neměl chuť k jídlu. Máma mu ještě něco říkala, ale on ji ignoroval a odešel do svého pokoje. Na schodech pocítil palčivou bolet po žebry, jak kdyby mu tam někdo zapíchl ostrý kolík.
Když se podíval z okna, do očí mu zasvítilo zubaté sluníčko, listy se pomalu houpaly ve větru a klesaly k zemi. Za poslední týden to byl asi nejhezčí den, proto to Bill chtěl patřičně využít. S bolestmi na sebe navlékl oblečení, které zakrylo všechny rány, a vyrazil do slunečného dne. Měl namířeno do polí za městem. Když ho něco trápí, to je to pravé místo, kam chodí přemýšlet. Prostředí je tam vždycky nádherné bez ohledu na roční období.
"Bille..." Slyšel, jako by se jeho jméno vznášelo ve větru okolo něj. Otočil se, ale nikde nebylo vidět ani živé duše. Přísahal, že to jméno skutečně slyšel.
Postával na jednom z polí a hleděl na obzor. Hlavou mu vířily tisíce myšlenek a otázek. Rozmýšlel o tom, jestli je normální. Jestli je normální to, co se děje. A hlavně, jestli má jeho svět alespoň trošku normálnosti.
Náhle se sesypal k zemi. Klečel na kolenou, držel se za břicho a zíral do země. Z jeho úst bylo slyšet tiché vzlyky a po jemně červených líčkách vyštípaných od zimy mu stékaly krokodýlí slzy. Už zase cítil tu bolest, který vystřelovala do celého jeho těla. Nikdy se tomu nemohl ubránit, ani kdyby moc chtěl. S těžkostmi vstal a stále se drže za břicho, pomalu scházel kopec. Neměl u sebe ani mobil, aby někoho zavolal, aby ho alespoň odvezl domů. Ostatní by už zvládl sám.
Znovu. Tentokrát jako by mu někdo zabodl do zad ostrou dýku.
"Ne, už stačilo... Prosím ne..." mumlal sám pro sebe, kleče opět na zemi. Pod jeho hlavou se vytvářela loužička ze slz. Už nemohl jít dál, ta bolest ho příliš oslabila. Najednou mu začala z koutku úst stékat krev. Úplně se složil. Před očima se mu zamlžilo. A náhle byla tma...
°°*°°
Adam se šklebil na svoji panenku, kterou systematicky ničil. Seděl u stolu, všude kolem něj byla tma, i když venku stále ještě svítilo slunce. Odvykl jeho světlu a teď už ho ani nepotřeboval ke svému životu. Jediné, k čemu se upínal jeho mozek, byla pomsta. Všude kolem něj se válely špendlíky, hřebíky a dřevěné kolíky. Několik podobných předmětů už trčelo z těla panenky. Škodolibě se usmál. V uších mu stále ještě znělo bolestné sténání mučeného chlapce.
Ušklíbl se a vrazil do tělíčka panenky další špendlík. V téhle chvíli musel být chlapec v bezvědomí. Brzy se jeho duch přesune k Adamovi. Adam o voodoo nikdy moc nevěděl, ale ta událost, která se mu před několika lety stala, ho dohnala do kouta. Několik měsíců strávil v psychiatrické léčebně, ale utekl. Tehdy mu tam jeden blázen podstrčil panenku se slovy, že mu určitě pomůže. Adam dlouho přemýšlel, na co by mu panenka mohla být. A potom na to jako zázrakem přišel, když v televizi zahlédl pořad o voodoo obřadech v některých afrických kmenech. Dodnes nepochopil, jak přesně takové voodoo funguje. Stačila mu jeho účinnost. Víc nepotřeboval.
Netrpělivě vyčkával na svoji oběť. Panenka dostávala ránu za ranou a Adam byl stále neklidnější. Ještě nikdy neměl takové zpoždění. Adam se postupně dostával mimo smysly. Potřeboval ho a to hned teď! Rozrušeně vstal od stolu. Celé jeho tělo se třáslo a on pomalu doklopýtal do temné kuchyně, kde postavil vodu na kávu. Potřeboval něco na zklidnění nervů, které postupně praskaly jako struny na příliš namáhané kytaře.
Vytáhl ze skřínky hrneček. Pokládal ho na linku, ale zarazil se uprostřed pohybu. Ve skřínce bylo kromě hrnečků a talířků ještě něco. Natáhl k tomu ruku a brzy se jeho prsty obtočily kolem malé skleněné lahvičky. Vytáhl ji ze skřínky a díval se na štítek, který hlásal, že prášky v ní jsou už půl roku prošlé. Vyhodil s úšklebkem skleničku do odpadkového koše. Na co by potřeboval prášky, když měl svoji malou děvku? Beztak pomáhal lépe než nějaké léky. Konvice zapískala a Adam nalil její obsah do hrnečku.
Odnášel hrneček se silnou kávou do vedlejšího pokoje, když v tom ho jeho rozklepaná ruka s hlasitým zařinčením upustila na zem. Díval se před sebe. Uprostřed pokoje stál chlapec s černobílými dredy a v ruce držel malou plátěnou hračku plnou špendlíků.
"Okamžitě to polož zpátky!" vykřikl Adam a automaticky natáhl k chlapci ruku. Ten si panenku instinktivně přitáhl k tělu, ale stále ještě byl pod Adamovou mocí. Nemohl odporovat. Vypustil panenku z ruky a ta zlehka dopadla k zemi. Adam přistoupil o pár kroků blíž a panenku ze země sebral. Přitáhl si ji k hrudi a choval ji jako malé miminko. Doposud mu ji nikdo nesebral a on si ani neuvědomoval, jak strašně je na ní závislý.
Nevnímal dredatého chlapce, který nakláněl hlavu ke straně a koukal na něj krví podlitýma hnědýma očima. Něco v jeho hlavě spustilo spínač. Začal si uvědomovat, že jeho trýznitel možná není až tak strašně špatný, za jak špatného jej považoval. Všechno se změnilo, když Adam položil panenku zpět na stůl a vrazil Billovi pořádnou facku, která po sobě zanechala bolestivý zarudlý otisk v Billově bledé kůži.
Autor: Helie & Monik







