
Tom:
"Christinin otec zemřel, když byla malé dítě. Přesto nevynechala jediný den, kdy by se za něj nemodlila. Má dcera Meg se občas účastní jejích rituálů. Christine se údajně modlívá také za Anděla Hudby, kterého jí otec slíbil. Dokonce jej údajně slýchává, když je v kapličce sama. Chci, abyste věděl, že Christine je velice zvláštní a citlivá dívka," dokončila své vypravování madam Giryová. Poslušně jsem přikyvoval.
"Tak, jsme tady," usmála se madam Giryová a zaklepala na bílé dveře. Vešla dovnitř a nechala mě stát před nimi. Když se vrátila usmála se a pustila mě dovnitř. Zavřela za mnou, nechala nám soukromí. Celou dobu se má mysl pnula spíš k tomu, abych Christine viděl, ale teď, když jsem stál v jejím pokoji a sledoval, jak si vyndává bílé kvítky z dlouhých hnědých vlasů, došla mi slova. Neotočila se ke mně, nepromluvila první. Čekala, dokud něco neřeknu já.
"A-ahoj?" vykoktal jsem nesměle. Podívala se na mě skrz zrcadlo a naprosto vyrovnaně mi odpověděla.
"Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se ještě.
"Vlastně... já... ehm... prostě... Ach jo. Jmenuji se Tom Kaulitz, dělám v Opeře na baru. Sledoval jsem značnou část včerejší zkoušky a tak nějak jsem vás chtěl poznat," dostal jsem se sebe na konec. Bál jsem se, že mě pošle do háje a nebude se se mnou dál bavit.
Otočila se ke mně a na rtech jí pohrával úsměv. Vstala od svého místa u zrcadla.
"Christine Daaé," natáhla ke mně ruku. Pevně jsem ji sevřel ve své.
"Musím říct, že to dnešní předstvení bylo jednoduše kouzelné! Byla jsi skvělá!" usmál jsem se na ni a doufal, že tykání nebude vadit.
"Poprvé jsem zpívala před publikem," přiznala se.
*
Nepovídali jsme si dlouho. Za chvíli mě vyprovodila s tím, že se musí jít modlit za otce, že přišel její čas. Neprotestoval jsem, přece jen madam Giryová už mě na to předem upozorňovala. Doprovodila mě ke dveřím se slibem, že se uvidíme někdy v Opeře. S pocitem, který úžasně nadnášel moji duši, jsem se pomalu vracel domů.
Bill:
Čekal jsem na Christine. Dnes měla zpoždění. Sice jen pár minut, ale i tak mě to překvapilo. Většinou chodila na minutu přesně. Její lehké kroky se odrážely od stěn kaple, jak se přibližovala k vytráži anděla. Zažehla pár svíček a poklekla na klekátko se sepjatýma rukama. Dívala se do země. Chvílemi vzduch prořízly její vzlyky.
"Tatínku, řekni, slyšíš mě? Každý den tu klekávám a prosím tě o Anděla, kterého jsi mi sliboval. Kde je? Proč jej nevidím? Už takhle nemohu tatínku. Mám z toho všeho strach. Vracela jsem se do svého pokoje, ležela tam růže. S černou páskou. Bojím se," špitala tiše. Skoro jsem ji neslyšel. "Občas... slýchám hlasy. Mluví ke mně, zpívají mi. Tatínku, je tohle bláznovství?" Usedavě se rozplakala.
Její pláč mi rval srdce, nechtěl jsem ji dohnat na okraj téhle propasti. Jenže teď už jsem téhle hry nemohl nechat. Jak se jednou figurky pohnout po hracím plánku, nelze je už víckrát zastavit. Je to stejné jako role v operách. Když dáte dobrou roli špatnému člověku, můžete to ještě změnit, ale v momentě, kdy dostane dobrý člověk špatnou roli, nemůžete mu ji už vzít, protože se s ní sžije a špatné je potom obojí...
"Christine, nemusíš se bát. Pojď následuj můj hlas. Víš, kam máš jít, malá Christine. Neboj se mě, pojď," zamumlal jsem do jejích motliteb a sledoval, jak trhla hlavou vzhůru. "Jen pojď, víš, že ti neublížím." Poslušně vstala z klekátka, přistoupila k vytráži. Tušila mě za ní. Otevřel jsem jí dveře do svého světa, vtáhl ji dovnitř. Natáhl jsem k ní ruku, které se ochotně chopila.
Vedl jsem ji spletitou soustavou tunelů, které se táhly kolem nebo pod dívčím internátem. Vedl jsem ji k místům, na kterých jsem já sám byl naposledy při dokončování opery, která byla dnes večer úspěšně odehrána. Na kanále, který vedl k prostorné podzemní místnosti, jsem měl vždy připravenou loďku. Jinak nebylo možné se tam dostat. Pomohl jsem Christine dostat se dovnitř a sám jsem vlezl k ní. Chopil jsem se dlouhé tyče.
Čím víc jsme se blížili, tím víc bylo vidět. Z hladiny kanálu vystupovaly svícny, které pracovaly na stejném principu jako velkolepý lust v hlaním sále Opery. Celé místnosti kralovaly velké varhany, táhnoucí se podél jedné vlhké stěny sklepních prostor. Nad vodou se povalovaly chomáčky mlhy, které dodávaly mému světu na magičnosti.
Přirazil jsem jsem loďku ke břehu, sám vyskočil ven. Chtěl jsem, aby poznala to všechno, všechno, co moje existence ještě dokáže ukrývat. Všude kolem se povalovaly staré rekvizity, které už nikdy nikdo nebude potřebovat. Ležely tu bez ladu a skladu, avšak úžasně působily na atmosféru téhle části podzemních cest. Christine se rozhlížela všude kolem, stále ještě seděla v loďce. Pomohl jsem jí ven, stejně jako jsem jí pomáhal dovnitř.
"Nikdy jsem o těchhle prostorách neslyšela."
"Nikdo o nich neví," zasmál jsem se. Zastavila u zmenšeniny hlavní scény Opery, kterou jsem před nějakou dobou sám vyrobil. S tímhle malým modýlkem se všechno plánovalo daleko lépe. Tam, na jevišti, seděla malá panenka v bílých šatech s dlouhými hnědými vlasy. Maličká Christine...
Tom:
S úžasně nadnášejícím pocitem jsem dorazil domů. Gordon pro mě nepřijel, neprosil jsem ho o to. Nebude mít vždycky čas, až budu chodit z práce. Tiše jsem se vloupal do domu. Zarazil jsem se, když jsem našel v kuchyni svítit světlo. U jídelního stolu seděla máma, hlavu složenou v dlaních. Plakala.
"Mami?" zešeptal jsem tiše. Zvedla ke mně uslzené oči.
"Bill se nevrátil," zamumlala a znovu se rozplakala.
Autor: Helie







