
Bill:
Flashback
"Nemůžu dovolit, abych byl prozrazen. Má rodina se o tohle všem nesmí dozvědět," odpověděl jsem madam Giryové šeptem. Starostlivě stiskla moji ruku.
"Chápu. Musíme něco vymyslet," zamyslela se na chvíli. "Bille? Četl jsi někdy knihu Fantom Opery?"
"Ne, ani jsem o ní nikdy neslyšel."
"Já ji četla, mám ji moc ráda. Pojď, zajdeme zkontrolovat depositář Opery," zamumlala zničeho nic madam Giryová a vytáhla mě na nohy. Opustili jsme lóži číslo pět, ze které jsme sledovali zkoušky na první hru, kterou jsem Opeře poskytl.
Madam Giryová mě dotáhla do maskérny. Na stojanech tam visela spousta kostýmů, které si herci nechávali šít na míru.
"Hledej nějakou pěknou karnevalovou masku. Určitě tu nějaká pěkná bude," poručila mi madam Giryová.
"Karnevalovou masku? Mám jednu doma. Na co ji potřebujete?"
"Já na nic, ty ji potřebuješ. Budeme chránit tvoji identitu. Od teď zapomeň na Williama Kaulitze. Pro chvíle v Opeře jsi její Fantom," usmála se zeširoka. "Jakou barvu má tvá karnevalová maska?"
"Černobílou."
"Pak k ní musíme najít dostačující oblečení..."
Konec flashbacku
Někdo přišel do kaple. Slyšel jsem tiché klapnutí dveří. Nikdo jiný než Christine do kaple nechodil. Nakoukl jsem vytráží do kaple. Měl jsem tu naprostou tmu až na pár svíček, které byly od vytráže dost daleko, aby mě nezahlédla. Klečela na klekátku přímo před vytráží, prsty si přejížděla po spáncích.
"Tatínku, nedovol, abych se ztrapnila," zašeptala tiše. Skoro jsem ji neslyšel. "Mám takový strach... Nikdy jsem se tolik nebála. A hlavně se bojím jeho. Meg říkala, že stačí jediný chybný krok a navždy padnu do spárů jeho nenávisti. Mám strašný strach," sklopila oči. Nikdy jsem ji neviděl takhle zblízka. Většinou jsem spíš poslouchal hlas, protože jen málokdy jsem se zdržoval tak blízko kaple.
Vzpomněl jsem si na svoji vzpomínku týkající se Tomova internetového oběvu. SilentSwan vypadala jako Christine, ale o něco mladší. Všechno najednou začalo zapadat do sebe jako kousky skládanky. Christine Toma přitahovala už dřív, jen si na ni nepamatuje. Už dřív jsem měl důvod na ni žárlit, nenávidět ji. Vždyť přece SilentSwan se Tomovi vymlouvala na taneční lekce... a Christine je baletka.
Nikdy se nesmí s Tomem setkat tváří v tvář...
*
"Tvůj velký den začíná, Bille," promluvila ke mně madam Giryová. "Herci už jsou v maskérně, dokončují poslední úpravy. Lidé už sedí na svých místech. Nikdo tě neuvidí."
"Děkuji. Jen něco dodělám a přijdu," odpověděl jsem prostě. Madam Giryová přikývla a odešla. Vtiskl jsem pečeť ve tvaru lebky na poslední dopis a všechny obálky schoval do kapsy pod dlouhý plášť. Vstal jsem ze svého místa a ve dveřích místnosti se ještě zastavil. Vdechl jsem důvěrně známý pach vlhka, který v těchto částech internátu panoval. Jediné myšlence jsem dovolil uniknout do ticha...
...Na dnešní večer nikdo nezapomene...
Tom:
"Užij si to, Tome!" popřál mi ještě Gordon, než odjel. Upravil jsem si volnou kravatu, kterou si odmítal přitáhnout víc ke krku. Nervózně jsem vkročil do divadla. Vlastně jsem sem původně ani nechtěl jít. Bill se někam vypařil a já ho chtěl hledat spolu s mámou a Gordonem, ale nebylo mi to dovoleno. Když se máma dozvěděla, že chci sám od sebe jít na operu, skoro mě sem sama dotáhla.
Kývl jsem na Mary, která stála za barem a nalévala nějaké starší paní pomerančový džus. Pokývala na mě zpátky a ukázala mi zdvižený palec. S rudnoucími tvářemi jsem se na ni usmál a hledal vchod na své místo.
Najít vchod do lóže číslo pět nebyl žádný problém, když se člověk v Opeře alespoň trochu vyzná. Zasedl jsem do červeně polstrovaného křesílka zrovna ve chvíli, kdy se sálem rozlehlo poslední zvonění, vyzívající návštěvníky, aby se usadili na svá místa. Nervózně jsem se zavrtěl, když světla pohasla a opona se začala pozvolna roztahovat. Sál naplnila čistá hudba unikající z orchestřiště.
Bill:
Tiše jsem se plížil chodbou ke své lóži. Už dávno naposledy odzvonilo a divadlo bylo liduprázdné. Z hlavního sálu se linula tichá hudba tlumená spoustou dveří. Tiše jsem otevřel dveře do své lóže a poplašeně zastavil, když jsme přímo před sebou zpozoroval dredatou hlavu, ve které jsem poznal vlastního bratra.
Stejně tiše, jako jsem dveře otevřel, jsem je zase zavřel. Nehodlal jsem riskovat, že by si mě všiml. Ještě nepřišel ten správný čas. Nabručeně jsem udeřil pěstí do stěny vedle dveří. Nemohl jsem dělat nic jiného, než začít chystat svůj plán. Alespoň jsem získal víc času...
Tom:
Opera skončila a sál povstal s potleskem stejně jako posledně. I já stál a tleskal. Bylo to neuvěřitelné! Ale znovu tu byl ten pocit... že už jsem alespoň některé pasáže slyšel, znal jsem je.
Herci se z jeviště přesouvali do zákulisí. I já jsem se tam hodlal probojovat. Sešel jsem schody dolů k baru. Mary stála za ním a usmívala se, i když jí na čele stály kapičky potu. Má v popisu práce usmívat se. Když jsem se postavil před bar, její úsměv se o něco rozšířil a působil přirozeněji.
"Ahoj, Tome. Tak co? Jaké to bylo?" zeptala se a oči jí svítily.
"Úžasné! Skvělé! Dokonalé!" odpověděl jsem s úsměvem. Ihned se mi však obočí stáhlo. "Jen bych se potřeboval dostat do zákulisí. Potřeboval bych mluvit s Christine. Přijde mi povědomá a asi jsem konečně zjistil, odkud ji znám."
"Když počkáš, dokud mi neskončí pracovní doba, mohla bych tě tam dostat. Nebo alespoň na dívčí internát. Znám jednu moc milou paní, kterou bys měl poznat. Možná jsi ji viděl už včera při svém vysedávání v sále," odvětila Mary a při poslední větě jí v hlase zazníval mírně káravý podtón. Cítil jsem, jak se mi žene krev do tváří.
*
Opera se vyprázdnila a Mary splnila svůj slib. Vzala mě do zákulisí, ale tam už postávalo jen pár opozdilců, kteří si domlouvali, že ještě zajdou někam na drink. Christine tu nebyla.
"Nic si z toho nedělej. Když hezky poprosíš, madam Giryová tě za ní určitě pustí i v tuhle hodinu," usmála se Mary, když jsme opouštěli maskérnu a mířili směrem k východu z budovy. Vedla mě ke starému dívčímu internátu.
Chvíli pokukovala po zvoncích vedle dveří, než na jeden z nich zmáčkla. Nečekali jsme dlouho, když nám přišla otevřít žena, kterou jsem předchozího dne viděl na jevišti s novými majiteli Opery. Vlídně se na nás usmála.
"Mary! Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se.
"Tady Tom," promluvila Mary a šťouchla mě do zad. "By potřeboval mluvit se slečnou Daaé. Bylo by to možné?"
"Ale jistě. Christine nemívá časté návštěvy, určitě to ocení. Jen nevím, kolik si na vás dokáže najít času. V tuhle hodinu většinou uctívá památku svého otce," odpověděla madam Giryová, tentokrát mně.
"Zlom vaz," špitla mi do ucha Mary, když se se mnou i madam Giryovou rozloučila.
Autor: Helie







