Send me an Angel 5. (konec)

2. května 2012 v 15:00 | T-KAY |  Send me an Angel


Je tu poslední díl. Požítří už tuto povídku vystřídá jiná :) T-KAY



Procházel jsem se po okolí a všechno mi připadalo známé. Ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Rozhlížel jsem se a snažil se na všechno vzpomenout. Ale marně. Všechno bylo tak známe, ale odkud?


BILL

Víkend uběhl jako voda. Tom se ještě nikde neobjevil. Chyběl mi. Byl jediný ze školy, co se se mnou bavil. Ten světlonoš, co mě chránil teď místo Toma se jmenoval Leonard, ale řekl mi ať mu říkám Leo. Je to pro něj kratší a hezčí. XD No radši jsem mu tak začal říkat. Ale jedna věc mě udivovala. Když tu byl teď Leo, tak se mi nic nestalo a to měl Michael spoustu možností. Ale vždycky se mi obloukem vyhnul. Asi to Leo opravdu zařídil.
Jenže mě v hlavě kolovaly otázky a myšlenky na Toma. Kde asi je.
Zrovna jsem mířil do školy, když jsem si všiml kluka, hodně podobnýmu Tomovi. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout, ale neměl jsem jistotu, že je to opravdu Tom. Možná to byla halucinace. Povzdychl jsem si. Zase blouzním. Teď už i za bílýho dne.
Došel jsem ke škole a hned jsem zamířil do třídy. Posadil se do lavice, kterou jsem před víkendem obýval s Tomem. Všichni ve škole, jako by zapomněli, že nějaký Tom Trümper nastoupil na tuhle školu. Možná mě považovali za blázna, když jsem se na něj ptal. Bylo mi to fuk. Potřeboval jsem vědět, co s ním je a jestli ho někdo neviděl. Nikdo si ale nepamatoval na něj natož na jeho jméno. Spíš se mě ptali, kdo to jako má bejt a podobně.
Bylo divný sledovat Michaela, jak říká těm svým kumpánům, že už ho přešla chuť mě šikanovat a podobně. Nechápal jsem, co to do Michaela vjelo ale trochu se mi ulevilo, že mě už nechají být.
Zrovna zazvonilo na hodinu a já jsem jako obvykle seděl v lavici a psal si do bloku. Ale teď to nebyly texty, ale prostě otázky.

Proč se Michaelovo chování otočilo o 160°?

Málem jsem vyjekl, když se mi nějakým způsobem začala na tom papíře objvovat odpověď.

Zařídil jsem to, slíbil jsem to Tomovi.

Dost jsem čuměl, když se to tam objevilo, ale hned mi bylo jasný, že tu někde Leo je. To by mi jinak neodpověděl. Jen ho nikdo prostě nevidí. V tuhle chvíli jsem ho neviděl ani já, ale bylo mi to jedno. Myslel jsem na Toma a nehodlal jsem ho vypudit z hlavy. Byl totiž to jediné, co mě drželo při zdravém rozumu. Všechno kolem mě totiž nabralo takový spád, že jsem tomu odmítal věřit.

O měsíc později:

Už je to měsíc. Měsíc od Tomova zmizení, nebo spíš, jak tomu říkaj ti nahoře, od Tomova trestu. Jak dlouho to všechno může trvat? Ani Leo mi nedokázal říct, kde Tom přibližně je. Vysvětlil mi, že dostal zákaz mi říkat cokoliv o Tomovi. Jen mi řekl, že se má dobře ale, že je zmatený. Pokud mu vymazali paměť, tak se jeho zmatenosti nedivím. Asi bych byl taky.
Škola pro mě byla poslední měsíc peklo. Všichni přehlíželi. Dokonce i učitelé. Bylo mi to všechno divné. Sedím doma a koukám do prázdna a v hlavě mi znějí Tomova slova. Chtějí abys byl taky světlonošem ale na to musíš umřít úplně sám. To byl jejich záměr? Proto poslali Leoa, který si hrál jen na přítele?
"Leo!" křikl jsem do prázdného bytu.
"Tady!" ozvalo se za mnou.
"Řekni mi pravdu!" vyjel jsem na něj.
"Jak to myslíš pravdu?" divil se.
"No prostě pravdu! Proč mě vichni přehlížejí? Proč je kolem mě tak hnusný svírající ticho? Nařídili, abys to tak zařídil? Abys mě pak nechal umřít?" koukal jsem mu do očí.
"Bille, co to povídáš? Nikdo mi nic nenařídil. Všechno se děje samo. Rozhodně tě nenechám umřít. Tom by mi to nikdy neodpustil." řekl zmateně.
"Tom už se tu neobjeví. Oni to zařídili dobře. Umřu steskem po něm. To byl jejich plán?" odmítal jsem uhnout pohledem.
"Co to povídáš? Tom se tu může obje...." najednou ho přerušilo klepání na dveře.

TOM

Když jsem před měsícem přijel do Loitsche, rychle jsem si hledal bydlení. Naštěstí jsem narazil na jednou paní, která pronajímala pokoj. Poměrně rychle jsem si našel práci a začal si vydělávat. Jenže jako by mi mi v životě něco chybělo a já netušil co. Jako bych zapomněl na něco v mém životě. Nejhorší bylo to, že jsem nevěděl co. Několikrát se mi ve snu zjevoval krásný černovlasý chlapec, a budil jsem se zalitý potem. Většinou se v těch snech něco tomu chlapci stalo a já ho nemohl zachránit.
Zrovna jsem se procházel po tom malém městečku a zabloudil jsem do nějaké ulice. Název mi vypadl z hlavy. Jen kdyby mi to tu nebylo tak povědomé. Rozhlížel jsem se kolem sebe a pohled mi utkvěl na jednom z domů v té ulici. Jako bych tam někdy byl. Nějaká síla mě táhla ke dveřím a srdce se mi rozbušilo mnohem rychleji.
V tu chvíli jsem byl trochu nesvůj. Mám zaklepat nebo ne? Přemýšlel jsem jen pár vteřin a nakonec jsem zaklepal. Všechno v tom domě utichlo a já jen čekal. Po pár vteřinách se otevřeli dveře a v nich stál chlapec z mých snů.
"Tome!" výskl a rychle mě objal.
Byl jsem trochu mimo. Ten kluk mě tím jeho objetím dost zaskočil. Ale pak uděla to, co jsem rozhodně nečekal. Políbil mě.
Jenže v tu chvíli se mi před očima začaly objevovat vzpomínky. Na všechno jsem si vzpomínal. I na ten polibek a nakonec bolest. Bolest, když mě trestali tím nejhorším způsobem. Odtrhli mě od jediného člověka na kterém mi záleželo a zbavovali mě vzpomínek na něj. Proč jsem to jen dovolil. Pevně jsem ho sevřel v náručí a polibek jsem o to víc prohloubil. Oddálili jsme se až když nám oběma docházel vzduch.
"Billi." vzdychl jsem a hlavu zabořil do jeho vlasů.
"Ty ses vrátil. Tys ses ke mně vrátil." bylo poznat, že sotva drží vzlyky na uzdě.
"Promiň, že jsem zapomněl." šeptal jsem.
"Nemůžeš za to. Hlavní, že jsi tu." řekl.
Zvedl jsem hlavu a az teď jsem poznal osobu, která nás oba sledovala. Jeden z mých přátel tam nahoře. Pohledem jsem mu děkoval, že se o Billa postaral. Vešli jsme do Billova domu a posadili se na gauč. Když v tom jsme s Leem uslyšeli cinkot. Bill mě nechtěl pustit nahoru, ale slíbil jsem mu, že už o mě nepřijde. Oba jsme se tedy přemístili nahoru.
"Thomasi, tvůj trest je prominut. Tvoje láska k tomu chlapci je velká. Ale jak to chceš udělat dál?" ozval se nejvyšší.
"Pane, moc rád bych s Billem zůstal tam dole." odpověděl jsem.
"Víš, že to není možné." řekl hlas.
"Pane, musím odporovat." ozval se Leo, který celou dobu vedle mě stál.
"Co tím chceš říct, Leonarde?" divil se nejvyšší.
"Pokud vím tak je jedna možnost, jak by mohl Tom zůstat s Billem." odpověděl Leo.
"Opravdu?" řekl nedůvěřivě hlas nejvyššího.
"Ano. Pokud Billa opravdu miluje a je schopný se vzdát i nesmrtelnosti. Učiňte ho smrtelníkem." vysvětlil Leo.
A měl pravdu. Na co mi byla nesmrtelnost, kdybych neměl svého Billa.
"Thomasi, jsi ochotný se vzdát nesmrtelnosti a vrátit se dolů jako obyčejný smrtelník?" zeptal se hlas mě.
Odpověď jsem znal už několik vteřin.
"Ano. Jsem ochotný se toho vzdát, pane." přikývl jsem.
"Tak tedy budiž. Leo tě odvede zpet dolů, protože tímto okamžikem je z tebe sprtelník." řekl hlas a pak se odmlčel.
Hmm... no myslel jsem si, že to bude nějak bolet, ale nic jsem necítil.
"Leo, myslíš, že už jsem smrtelníkem?" zeptal jsem se Lea.
"No jediné jak to můžeš zkusit, je se za ním přemístit sám. Pokud to nepůjde, tak jsi obyčejným člověkem." usmál se Leo.
Tak jsem to tedy zkusil a opravdu. Nic se nedělo. Nedokázal jsem se přemístit. Leo se jen usmál a pak jsme se přemístili dolů k Billovi.
"Díky, Leo. Nebýt tebe, tak nevím co bych dělal." objal jsem ho ještě než mohl zmizet.
"Jsme přátelé. Hlavně na mě nezapomeň." řekl a pak zmizel.
Otočil jsem se na Billa a rychle ho šel obejmout.
"Už zůstaneme spolu. Nadosmrti, lásko!" políbil jsem ho.
"Ty... už se tam nevrátíš?" divil se.
"Už nikdy. Jsem od teď člověk jako ty!" usmál jsem se a ještě pevněji ho objal.
"Miluju tě, Tome!" řekl a vtiskl mi polibek.
"Já tebe taky, milášku." řekl jsem a nelitoval těch slov.


autor: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama