Phantom of the Opera 10.

30. května 2012 v 16:00 | T-KAY |  Phantom of the Opera



Bill:
Flashback


Byl to jeden z těch dní, kdy se nedá nic dělat. Venku je moc velké teplo na to, aby se vám někam chtělo jít, a doma není tolik aktivit, abyste spotřebovali všechen volný čas. Seděl jsem u stolu a něco neurčitě čmáral na papír, na nic jiného jsem neměl náladu. Myšlenky jsem nechal volně unikat pootevřeným oknem ven, aby se zase mohly za chvíli vracet zpátky a podporovat mé nicnedělání.



"Bille! Pojď sem! To musíš vidět!" narušil mé promluvy k sobě samému Tom, který vtrhl do pokoje, jako by snad někde hořelo. V rukou pevně svíral svůj laptop, se kterým klesl na matraci mé postele. Vzhlédl, aby zjistil, jestli se má pozornost již stihla obrátit jeho směrem a naklonil ke mně laptop. Na obrazovce se rýsovaly jemné rysy neznámé dívky s medově hnědou hřívou vlasů a pronikavýma očima. Spokojeně se usmívala na objektiv.


"Kdo to je?" zeptal jsem se s pozvednutým obočím.
"Nevím, ale je úžasná! Na chatu vystupuje jako SilentSwan. Je to už nějaký čas, co jsem si s ní začal psát a hrozně dobře si rozumíme. Rád bych ji poznal osobně, ale ona se brání, že by se přede mnou akorát ztrapnila a navíc musí chodit každý den na baletní hodiny, takže skoro nemá volný čas," povzdechl si Tom.
"Beztak, že ve skutečnosti je to nějakej starej úchyl," odtušil jsem.


"Debile! Ona je skvělá. Stoprocentně je to ona, víš? A já... no, nebudu popírat, že se mi nelíbí. Jednou si ji sám najdu a budeme spolu. Tobě zbydou pouze oči pro pláč." S tím odešel. Povzdechl jsem si. Tom si tolik přál, aby jej už považovali za dospělého, ale neuvědomoval si, že svým dětinským přístupem toho nikdy nedocílí.


Vrátil jsem se k bezcílnému čmárání.


Konec flashbacku


Do místnosti vstoupila Meg. Měla na sobě dostatečně reprezentativné oblečení, aby se za ni madam Giryová nemusela během premiéry stydět a mohla s radostí dávat na obdiv její dívčí krásu. Pohrávala si s dlouhým pramenem plavých vlasů a ve tváři ji zkrášloval stydlivý ruměnec.
"Maminka se vás ptá, jestli s námi nechcete před premiérou povečeřet," vyhrkla a červeň v jejím obličeji ještě zvýrazněla.
"Ne, děkuji," usmál jsem se na ni. "Vyřiď prosím matce, že je to od ní velice laskavé."


Přikývla a odcupitala pryč.


Flashback


"Bille! Zlatíčko, pomůžeš mi?" zněl domem mámin hlas. Okamžitě jsem seběhl do kuchyně. Stála u malého okénka a vyhlížela ven, přes čelo se jí táhla ustaraná vráska.
"Co se děje?" zeptal jsem se. Přiložila si prst na spodní ret a mávla rukou, abych přešel k ní. Ukázala na okno. Vyhlédl jsem ven.


Na terase seděl Tom, nepřítomně zíral před sebe, něco si mumlal. V rukou muchlal lem svého dlouhého trička.
"Něco s ním je," zamumlala máma, jako by to z pohledu, který se mi naskýtal, nebylo dostatečně viditelné. "Promluv s ním, prosím," vrhla po mě smutný psí pohled. Hodlal jsem jí říct, že je to Tomova věc, ale její oči mě přinutily svěsit ramena a odejít na terasu.


Ve dveřích jsem ztěžka polknul. Ruce se mi chvěly, nechtěl jsem s Tomem mluvit, když evidentně nemá náladu. Tiše jsem se přinutil dosednout do proutěného křesílka vedle něj. Zvedl ke mně nezvykle lesklé oči. Přisunul jsem se s křesílkem blíž k němu a váhavě ho chytil za ruku.


Nemusel nic říkat, nepotřeboval jsem vědět, co se mu stalo a on vypadal, že se o tom ani bavit nechce. Jen jsme tam seděli, blízko sebe, ruce propojené. Jeho horké čelo se opřelo o mé, zamrkal jsem překvapením. Tomovi se po tváři roztekla jediná osamocená slza..


Tu noc jsem se poprvé vloupal do jeho pokoje, abych se ujistil, že klidně spí.


Konec flashbacku


V kapse kožené soupravy začal vyzvánět mobil, vytrhl mě ze záplavy vzpomínek. Buď volá máma, nebo Tom. Ignoroval jsem zvuk mobilu a hlavu si opřel o chladnou stěnu za sebou. Zavřel jsem oči a okamžitě se utápěl zpátky ve vzpomínkách.


Flashback


Skrýval jsem se ve stínu starého dívčího internátu, jehož dnešní vzezření ani zdaleka nepřípomínalo budovu na fotkách, které jsem si prohlížel předchozí noci na představení. Vždycky jsem se chtěl dostat do Národní opery a včera se mi splnil sen, takže ho mohl nahradit jiný. Teď jsem si přál, abych jednou mohl shlédnou na prknech, jež znamenají svět, své vlastní dílo.


Budova internátu působila opuštěně a zanedbaně. Jen v pár oknech svítilo světlo. Doufal jsem, že mě tu nikdo nepřistihne. Potřeboval jsem obhlédnout pozemky Opery, abych zjistil, jak nejsnadněji se můžu dostat k jejímu majiteli, abych mu mohl podstrčit svoje dílo. Začal jsem psát, když jsem se zamiloval do bratra. No, věřili byste tomu?


Někdo mi položil ruku na rameno. Z úleku mi málem povolil močový měchýř.
"Hledáte něco, mladý muži?" zeptal se za mnou odměřený ženský hlas a já se za tím zvukem okamžitě obrátil. Díval jsem se do tváře ženy v nejlepších letech s hnědými vlasy staženými do přísného drdolu. Měla na sobě velice slušivý kancelářský kostýmek hnědé barvy, který krásné zvýrazňoval její jemné rysy.


"Potřeboval bych se dostat k řediteli. Něco pro něj mám," odpověděl jsem upřímě. Žena vypadala, že by prokoukla každou moji lež.
"Skutečně? A o co se jedná?" zeptala se zvědavě a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát z mého podřepu.
"O operu."
"Jak se jmenuješ, chlapče?"
"Bill," zamumlal jsem tiše a sklopil oči. Pozvedla mi jemně bradu a donutila mě, abych se jí podíval do očí.
"Velice mě těší, Bille. Máš tu svoji operu? Ráda bych si ji přečetla," usmála se. Přikývl jsem. Chytila mě za ruku a táhla mě ke vchodu do dívčího internátu.


Konec flashbacku


Autor: Helie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama