Odděleni

2. května 2012 v 14:00 | T-KAY |  ONE-SHOT





BILL

Je to už pár let. Pár let pocitu naprosté samoty,pocitu viny...
Byli jsme malé děti,když se to stalo. Šťastné,protože jsme měli jeden druhého. Jedině dohromady jsme tvořili celek. Nemohli jsme být ani chvíli bez sebe. A teď? Jsem tu sám. Sedím v rohu našeho společného dětského pokoje. Teď tyhle stěny obývám pouze já. Je to tu takové..chladné...bez něj. Nesnažím si to připouštět,ale ….stejně v hloubi duše vím,že je to má vina. Má vina,za kterou teď nesu následky. Tohle trápení je šílené a já nevím,jak dlouho ještě budu schopen to vydržet. Možná bych měl jít za ním. Možná bych byl šťastnější.

Ale...bojím se toho. Co když za ním odejdu a on na mě bude naštvaný. Nevydržel bych to. Proto se schovávám tady....proto ještě žiji. Asi si myslíte,že jsem se zbláznil. Vždyť po smrti nic není. Já si však myslím,že je. Nebo...chci tomu věřit. Ale zároveň mě to ničí. Nevím,co dělat. Zůstat nebo odejít? Po tváři mi teče už asi stá slza. Oknem vzhlížím k nebi,na kterém se třpytí hvězdy. Přál bych si,aby jedna spadla a já si mohl něco přát. Ale zatím jsem žádnou padat neviděl. Každou noc tu sedím. V rohu tohoto pokoje....po tmě s mými myšlenkami a...čekám. Kdybych jednu někdy viděl padat,vím,co bych si přál. Abych našel způsob jakým se vysvobodit. Na ten den vzpomínám každou noc. Dokážu si ho úplně přesně vybavit. Dokážu si vybavit naše hlasy...náš veselý dětský smích. Zavřu oči,z pod kterých mi i tak utíkají kapky smutku...A začnu vzpomínat. Znovu...
Bylo chladné jarní odpoledne. Obloha byla pokrytá černými mraky. Schylovalo se k dešti. Ale nám to nevadilo. Neřešili jsme,že přijdeme domů úplně promočení. Že na nás maminka bude naštvaná. Žili jsme chvílí. Užívali jsme si přítomnost toho druhého. Nikým nenarušovanou. Houpali jsme se na houpačkách. Vždycky jsme všechno dělali společně,takže ani tohle nebylo vyjímkou. Seděli jsme vedle sebe každý na jedné houpačce. Předháněli jsme se,kdo se zhoupne výš. Vlasy nám vlály ve vzduchu. Vítr si s nimi pohrával. A pak se spustil déšť. Ale tím jsme se nezabývali. Byl slyšet jenom náš bezstarostný smích. Ani jeden jsme netušili,že zažíváme naši poslední společnou chvílí. Mohli jsme to však tušit? Myslím,že ne. Pamatuji si ,jak se bráška najednou přestal houpat. Slezl z houpačky a deštěm se někam rozeběhl. Já jsem se houpal dál,ale současně ho pozoroval. Zajímalo mě,co ho tak zaujalo ,že nechal něčeho tak skvělého,jako je ten pocit volnosti,když jste ve vzduchu. Najednou se zastavil. Ohnul se a klekl si na zem. Vypadalo to,jako by si s někým povídal. Pak se zvedl,otočil se směrem ke mně a já jsem v jeho náručí mohl vidět malý černý uzlíček... Krásné černé koťátko. Bráška se na něj usmíval a hladil ho. Musel jsem se usmívat taky. Koukal jsem se na něj a věděl jsem,že nemůžu být šťastnější. S mým bráškou bylo všechno tak nádherné. Každá chvíle,každý okamžik..ať to bylo cokoliv. Po chvíli bráška zvedl pohled od černého klubíčka,které stále držel v náruči a podíval se na mě. Usmíval se a já mu úsměv oplácel. Udržovali jsme oční kontakt a uvědomovali jsme si,jaké je štěstí,že se máme. Z myšlenek mě ale vytrhl ostrý záblesk světla a zvuk motoru. Podíval jsem se tím směrem,odkud zvuk šel. Kdybych......kdybych býval jen rychlejší,mohl tu ještě být. Kdybych ho varoval dřív. Kdybych jeho jméno zakřičel dřív...,ale já to nestihl. Sice jeho jméno vyšlo z mých úst,ale...pozdě. Každý mi říká,že si to nemůžu dávat za vinu. Já to však vidím jinak. Pak už se ozvala jen rána. Celé jsem to viděl. A dodnes to mám před očima.... Jeho tělo bezhybně ležící na mokré silnici. Co se stalo s tím černým klubíčkem netuším. Ale od toho dne věřím tomu,že černá nosí smůlu. Tehdy jsme byly malé děti,které si neuvědomovaly ten fakt,že bráška stojí na silnici. Že je to nebezpečné. ...Seděl jsem na houpačce,která se se mnou pomalu dohoupávala. Až se zastavila. Tak..jako se pro mě zastavilo všechno. Křečovitě jsem svíral studené kovové řetězy a se slzami v očích koukal před sebe. Na tělo mého brášky. Déšť mi smáčel oblečení,ale já jsem to nevnímal. Nevnímal jsem chlad.. Nevnímal jsem nic a nikoho. Ani lidi,co vystoupili z toho auta. Ani sirénu po chvíli přijíždějící záchranky.. Věděl jsem,že už je pozdě,protože jakmile jeho duše odešla,poznal jsem to. Část mě prostě chyběla...
Opravdu netuším,co budu dělat dál. Jak se nakonec rozhodnu. Kolik nocí tady ještě budu sedět. Kolik let tu ještě budu. Ale i tak se sám sebe ptám... Jak dlouho ještě budu schopen vzpomínat na den,kdy jsme od sebe byli navždy odděleni?
Odpověď ….však nedostávám.


Autor: beepinka
betaread: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama