Nikdy nezapomenu

1. května 2012 v 14:00 | T-KAY |  ONE-SHOT
Od Adminky: Doporučuji si k téhle povídce pustit přiloženou písničku. T-KAY


Je to už dlouho od doby, cos mě tu nechal. Procházím se častokrát po našich společných místech. Zrovna jsem procházel kolem parku, kam jsme chodili skoro pravidelně a tak jsem zamířil na 'naší' lavičku. Seděl jsem tam s pohledem zabořeným do asfaltu a vzpomínal.

Flashback

Bylo nám patnáct a nám se plnil sen. Chtěli jsme mít vlastní kapelu a být slavní. To se všechno rozjíždělo. Už tenkrát jsem cítil, že tě neberu jako bráchu, ale v hloubi duše jsem si říkal, že to bude tím, že už začínám dospívat i sexuálně, a tys byl tak neskutečně podobnej holce. No prostě jsem na tebe koukal jako na svatý obrázek.
"Co koukáš?" usmál ses na mě.
"Prohlížím si tě. Chci si zapamatovat, jak teď vypadáš, abychom se tomu mohli v budoucnu popřípadě smát." odpověděl jsem ti s úsměvem.
"Myslíš, že se změním?" zeptal ses nedůvěřivě.
Už tenkrát jsem věděl, že ty svoje looky budeš střídat jako na běžícím páse.
"Určitě bráško!" řekl jsem a akorát jsme zašli do studia.

End of Flashback


Už tenkrát jsem na tebe koukal jinak. Ach, proč jen tu nejsi. Bože, jak já byl rád, když jsem ti to tentokrát řekl.

Flashback

"Bille?" zavolal jsem do našeho tichého bytu.
Všude bylo ticho a trochu mi to nahánělo strach.
"Bille, jsi tu?" zeptal jsem se hlasitěji.
Zase žádná odpověď, tak jsem se vydal tě najít. V duchu jsem doufal, že tu někde jsi, protože jsem se ti nutně potřeboval omluvit. A navíc se ti přiznat, proč jsem se k tobě choval tak hnusně. Lituju toho ani nevíš, jak moc.
Nakonec jsem tě našel v mém pokoji, jak koukáš na naší společnou fotku. Měl jsi vlásky lehce pohozené na ramenech a všiml jsem si i slziček, co ti stékali po tvářičce.
Potichu jsem k tobě přišel.
"Billí..." hlesl jsem a sedl si kousek od tebe. Bál jsem se tě dotknout.
"Proč to už není jako tenkrát?" zeptal ses uplakaně.
"Billí..." vydechl jsem, "já... je to moje vina."
"Jak to myslíš?" zvedl jsi ke mně uplakaný pohled.
"Jsem vůl. Ze strachu, jsem se choval hnusně k tý nejdůležitější osobě v mým životě." propaloval jsem díru do koberce. Nemohl jsem se ti podívat ani do očí.
"Proč si nadáváš? Máš nejspíš těžký období, ale doufal jsem, že se mi svěříš." řekl jsi mi smutně.
"Já se bál, Billí." zašeptal jsem.
"Jak bál, čeho proboha?" nechápal jsi a já ti to nezazlíval.
"Bál jsem se, že tě ztratím. Billí, já.... musím ti něco strašně moct říct. Už to nedokážu odkládat. Nechci ti už ubližovat." konečně jsem zvedl pohled k tobě.
"Klidně mi to řekni, Tommy." objal jsi mě kolem ramen.
"Billí.... já tě..... to..... miluju." tak a vyslovil jsem to. Tak moc jsem se bát tvé reakce.
"Ale to já tebe taky." usmál ses.
"Billí, ty to nechápeš. Já tě nemiluju jako brášku." řekl jsem smutně.
Pak v místnosti nastalo ticho.

End of Flashback

Ty dny, kdy ses mi vyhýbal a absolutně mě přehlížel mě ubíjely. Ale zároveň jsem se ti nedivil. Tenkrát jsem si říkal jaký jsem zvrhlý prase, když usínám s představou toho, že vedle mě leží můj bráška jako můj milenec.
Jak jsem byl překvapený z tvého jednání.

Flashback

Byl jsem akorát v kuchyni. Byla hluboká noc a já si zrovna dělal něco k pití. Vlastně jsem už několikátou noc nemohl spát. Pořád jsem myslel na to, o čem asi přemýšlíš, když se mi úspěšně vyhýbáš. Když ses ale objevil ve dveřích do kuchyně, měl jsem co dělat, aby mi údivem nevypadla sklenička z ruky.
"Billi..." šeptl jsem
"Tome... proč nespíš?" zeptal ses klidně.
Ani jsem neslyšel, žádný odpor v tvém hlase.
"Nemůžu spát." odpověděl jsem jednodušše.
"Aha." hlesl jsi a přešel jsi ke dřezu. Tam jsem ale stál i já a byl jsem tak hypnotizovaný tím, že jsi na mě vůbec promluvil, že jsem nepostřehl, že ses vedle mě objevil. Když jsme se pak dotkli prstama, myslel jsem, že vybuchnu.
Zvedl jsi hlavu od dřezu a podíval ses mi do očí. Nemohl jsem tvému pohledu uhnout. Spíš jsem nechtěl. Cítil jsem tvůj dech blízko mé tváře a zavřel jsem omámeně oči. O to překvapenější jsem byl, když jsem ucítil tvé rty na těch mých. Nejistě jsem tě objal kolem pasu a opatrně jsem tě začal líbat.

End of Flashback

Tenkrát to začalo a byli jsme oba šťastní. Měli jsme jeden druhého a ještě kapelu. Ani nás netrápilo, že musíme náš vztah tajit. Jenom ty jsi mě dokázal sklidnit. Proč nám ale osud nepřál?
Na chvíli jsme se ze vzpomínání vrátil do reality a rozhlídl jsem se kolem. Musel jsem si otřít tváře od slz.
Zase jsem zabodl pohled do asfaltu a znovu se potápěl do vzpomínek. Proč se to jen stalo?

Flashback

Bylo akorát po koncertě a tys vypadal opravdu vyčerpaně. Nahánělo mi hrůzu to jak ses několikrát zavřel na záchodě. Nevěděl jsem, co tam děláš, protože jsi mě tam nikdy nepustil. Navís jsi vypadal vyčerpaně víc než normálně.
"Hej Bille, co ti je, vole?" zeptal se tě Georg.
"Nic mi není. Co by mi mělo být?" odpověděl jsi mu.
Nejen já si toho všiml. Všichni to pomalu viděli, jak se nám ztrácíš před očima. Měl jsem tušení, že něco tajíš.
"Bille, aspoň nekecej. Poslední dva měsíce jsi jako vyměněnej. Jsi pořád vyčerpanej, skoro nejíš a ty tvoje stavy, kdy kňučíš bolestí se taky nedaj přehlídnout." řekl ti Georg.
Počkat jaký stavy? Jak to, že o nich nevím?
"Georgu, nesta..." nestačil jsi to doříct, protože ses v tu chvíli svezl na gauč v šatně a držel ses za břicho.
"Bille!!" vykřikl jsem a hnal se k tobě.
"To je dobrý bráško. Už je to pryč." pohladil jsi mě po tváři.
"Co ti je?" stékali mi slzy.
"No.... myslím, že už to nezatajím. Je to vidět opravdu moc." řekl jsi neurčitě.
Ale mě to nahánělo strach.
"To už teda nezatajíš." přikývl Georg.
Gustav jen seděl v rohu místnosti a poslouchal. Přišlo mi, jako by to věděl.
"Před dvěma měsícema mi našli nádor. Zhoubnej nádor." odpověděl jsi a mě se zamotala hlava.
"Jak je to ale možný?" ptal jsem se rychle.
Nezajímalo mě, že bulím jak malej fakan. Vždyť můj bráška, můj milovanej Billíšek má zhoudnej nádor. Koho by to nesložilo.
"To doktoři nevědí. Prý se to může objevit u kohokoliv. Podle nich bych se měl šetřit, ale jelikož je nádor v posledním stádiu, tak už je stejně jedno, jestli se budu šetřit nebo ne." odpověděl jsi tak klidně.
"Bille, zaplatím ti operaci. Musíš se uzdravit." vzlykl jsem.

End of Flashback

Proč já tě tam tenkrát nedokopal? Mohl jsí tu být. Dali ti tenkrát půl roku života. Jenom půl roku života. Dal bych ti klidně celej svůj život, jen abys mohl žít.
Pamatuju si přesně celý ten den v nemocnici.

Flashback

Šel jsem za tebou do nemocnice. Když jsem tě viděl na tom nemocničním lůžku, mi vhánělo slzy do očí, ale snažil jsem se to zadržet. Kvůli tobě. Tvoje kůže byla snad ještě průsvitnějsí něž normálně. Kolem očí až děsivě fialové kruhy pod očima a propadlé tváře. A z tvého těla vedly hadičky. Nebyl to příjemný pohled.
"Ahoj, lásko." pozdravil jsem s mírným úsměvem, když jsem vešel do tvého pokoje.
Otočil jsi hlavu od okna a unaveně jsi se na mě usmál.
"Ahoj, Tommy." řekl jsi unaveně.
Ach bože, tak moc jsem si přál ať je tohle jen sen, ze kterého se vzbudím a ty budeš v pořádku.
"Asi je šílený se tě ptát, jak ti je, co?" pokusil jsem se o vtípek.
"Není. Dneska je mi docela dobře. Na rozdíl od předchozích dnů. Možná se uzdravuju." řekl jsi povzbudivě.
Opatrně jsem tě chytil za ruku.
"Kéž by, Bille. Pořád doufám, že se zázračně začneš uzdravovat. Nevím, jak to tu bez tebe dokážu." hladil jsem tě po ruce.
"Třeba ano, Tommy. Co doma? Co kluci?" vyptával ses.
Bylo to tak roztomilý.
"Doma? Mamka tě pozdravuje a prý zítra příjde. Víš přece, že za tebou můžem jednotlivě. Navíc dneska nemohla, něco žařizuje. Gordon je pořád v práci, takže ho skoro ani nevidím. Jsem teď nějakou dobu u nic, ale to ty víš. A Géčka? Ty maj spoustu práce s Davidem. On už tě pohřbívá. Dokonce jsem ho i seřval za ty jeho kecy. Prostě mi ujely nervy. On už tě prostě vidí mrtvýho a to jsem neustál a zařval jsem na něj."odpověděl jsem.
"Tommy, neboj. Já se odsud vrátím domů. Slib mi, že na mě počkáš." usmál ses.
"Slibuju, lásko." pomalu jsem se k tobě naklonil a políbil tě na tvé rtíky.
"Konec návštěv!" ozval se za mnou nepříjemný hlas sestřičky.
"Tak utíkej." už jsi mě vyháněl. Musel jsem se usmál.
"Pozítří přijdu. Slibuju!" řekl jsem a pomalu jsem odcházel z pokoje. Ještě před odchodem z místnosti jsem ti poslal vzdušnou pusinku.
Vyšel jsem ven, nastoupil do auta a jel domů.

End of Flashback

Kdybych to tenkrát věděl, zůstal bych tam s tebou. Když jsem tenkrát přijel domů, narazil jsem na mámu v Gordonově náručí a psychicky na dně. A když mi to řekla myslel jsem, že se mnou šlehne.

Flashback
"Mami? Co se děje?" divil jsem se.
Máma se ale nezmohla ani na slovo.
"Tak dozvím se to?" zeptal jsem se zoufale.
"Tome.... Bill zemřel." hlesl Gordon a mamka se mu v náručí rozvzlykala ještě víc.
"Co??? To není možný, před chvílí jsem tam byl a říkal, že je mu dobře." nechtěl jsem tomu věřit.
"Tome, chvíli po tom, co jsi odešel usnul a zemřel." řekl smutně Gordon.
Schoval jsem obličej do dlaní a tvrdě jsem dopadl na kolena. Byl jsem na dně. Můj bráška. Moje láska. Proboha proč?

End of Flashback

Ještě jsme uspořádali pohřeb a byl krásnej. Přesně podle tvého stylu. Líbilo by se ti to. I když, kdo ví. No Tokio Hotel se po tvé smrti samozřejmě rozpadli. Bez tebe to nemělo cenu.
A teď tu sedím na 'naší' lavičce, která už tolik zažila a vzpomínám. Otrhnu pohled od asfaltu a podívám se na nebe. Vím že tam někde jsi a sleduješ mě. Určitě se ti asi nelíbí, když se utápím ve vzpomínkách, ale aspoň si tě připomínám. Doufám, že mi tě tam hlídaj. Sice jsi mi ten poslední den sliboval, že se vrátíš a já ti naopak slíbil, že na tebe počkám, ale nezlobím se, že jsi nemohl dodržet svůj slib. Nemohl jsi za to. To ta rakovina. Jen doufám, že tam na mě počkáš a pak už budeme napořád spolu. I když s rodiči se setkáš dřív než se mnou. Slíbil jsem ti, že nepůjdu hned za tebou i když bych tolik chtěl, ale dal jsem ti slib a ten dodržím.
"Počkej tam na mě a budeme navždy spolu." šeptám směrem k nebi.
Doufám, že slyšíš, protože já NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU.

Autor: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama