
Pod dohledem božím
Billovy kroky sebevědomě mířily ke komplexu budov, ve kterém rád trávil tolik času. Rozlehlost paláce ho nikdy nepřestala udivovat, ale už ho ani nepřekvapovalo, že se tam vejde chrámový komplex o velikosti několika spojených rodinných domů. Dokonce měl své vlastní stáje s dobytkem. Bill nad tím pouze zakroutil hlavou. Sluneční palác přece musel být obrovský, když skýtal domov pro valnou většinu igdarského obyvatelstva.
Billovy ruce dopadly na těžké dřevěné dveře a on zatračil. Dveře se se zaskřípěním otevřely. Ovanul jej závan vonící po prachu a chladu, kterého v těchhle parných dnech bylo skutečně málo. Hlasitě se nadechl, než vstoupil dovnitř. Snad nic nezbožňoval více než poklidnou atmosféru a blahodárný klid čišící ze zdí hlavní budovy chrámového komplexu.
Vysoko nad hlavou se mu tyčil vrcholek celé budovy. Celá budova byla tvořená z chladivého mramoru. V postraních lodích hlavního chrámu se nacházela drobná vitrážová okna, těmi však do hlavní lodě nepronikal ani paprsek světla. Všechno se nořilo do magického šera rušeného pouze svitem svíček rozmístěných všude po hlavní lodi. Na zdech vedlejších lodí, oddělených od hlavní lodi mohutným sloupovím, visely papyrové svitky s důvěryhodnými podobiznami všech místních bohů. Bill k nim vzhlížel s respektem v očích stejně jako všichni ostatní, avšak něco na jejich podobiznách ho neuvěřitelně fascinovalo, ať už hieroglyfické znaky zpodobňující jejich jména nebo divoký vzhled podtržený zvířecí hlavou. Bill si nedokázal odepřít zbožný pohled k papyrům, když procházek ke středu hlavní lodi, ve kterém zářil kruh svící. Uprostřed kruhu seděl kněz se zavřenýma očima a nasával atmosféru zdejšího chrámu. Vzduch kolem něj se nezřetelně tetelil, jak jeho duše vzlétala a nechávala se naplnit mocí bohů.
Bill tiše přistoupil až ke kruhu svící. Nikdy neviděl tak koncentrovaného člověka, jako byl v onom magickém okamžiku kněz. Bill uchváceně sledoval tetelení kolem jeho těla, které by se dalo racionálně ospravedlnit žárem svíček, ale Bill chtěl věřit v nadpřirozeno. Navíc kněz skutečně vypadal, že je naprosto mimo sebe.
"Co pro vás mohu udělat, mladý pane?" zeptal se kněz z ničeho nic. Bill se polekal a o krok ustoupil. Líbilo se mu, jak s ním kněz jednal. Vždy k němu byl milý a z oslovení nečpěla pachuť odporu jako u ostatních. Choval se k němu sice s úctou, ale rozhodně ne takovou, jakou choval k sobě samému. Vážil si svého postavení a svého propojení s bohy, které mu sice jen málo lidí věřilo, ale on znal pravdu.
"Mohu se dívat?" zeptal se nejistě Bill a mezi prsty mnul střapaté konce svojí bledě modré tuniky z lehoulinké látky. Kněz otevřel oči a pohlédl na něj. Měly přenádhernou barvu akvamarínu. Čišelo z nich cosi uklidňujícího, možná skoro snad až hypnotického, co člověku nedovolovalo jen tak odvrátit zrak stranou. Už jen jeho pohled působil magicky.
Billovo srdce zaplesalo, když kněz přikývl. "Pouze na mne nemluvte, dokud vás k tomu sám nevyzvu. Moje duše není schopna reagovat na podněty přicházející z této sféry," poručil si, než znovu zavřel oči. Bill nadále uchváceně pozoroval chvění vzduchu, které kolem jeho těla znovu rozprostřelo. Vytvářelo jakousi auru, takovou, kterou dokázal vidět i obyčejný netrénovaný smrtelník. Bill si vzpomněl na příběhy, které mu jako malému chlapci vyprávěla maminka. Povídala mu o tom, že jeho dědeček měl kontakt s Šovem, s bohem vzduchu a světla. Prý vedl jeho kroky, dokud dědečkova cesta nedošla vysokého stáří a jeho kroky se nestaly příliš nejistými. Avšak jeho maminka věřila, že i nadále Šov bdí nad jeho duší, střeží jeho blahobyt v posmrtném životě.
Bill konečně odtrhnul zrak od vzduchu vlnícího se kolem kněze. Rozhodl se, že dokud se mu kněz nebude věnovat, porozhlédne se kolem. Zabloudil mezi sloupoví, zhlížel každý obrázek na jemném popraskaném papyru. I když se obrázky rozhodně nedokázaly vyrovnat životní velikosti, Bill si oproti bohům zachycených na obrazech před sebou připadal maličký, nepatrný. Bill měl tolik otázek, tolik otázek, které by rád položil jim samotným, ale dobře věděl, že k nim nikdy nebude mít přístup, jaký má třeba právě kněz tohoto chrámu. Neměl pro to vlohy. Nechápal, jak dokáže kněz odpoutat svoji duši od těla, aby se mohl s bohy setkat, aby se mohl potěšit vlídným slůvkem z jejich strany. Bill o tom hodně četl, to ano, ale nepochopil princip. Snad se ani nesnažil pochopit.
"Fascinující podívaná. Naši nejlepší umělci si na nich dali tolik záležet, jejich ruce byly vedeny slovy kněze. Nemohli skončit, dokud on sám nebyl spokojený. Působivá práce. Působí tolik živě a člověk si vůči nim připadá snad až špatně, zanedbaně, hanebně a neuvěřitelně nepatrně."
Bill se prudce otočil. Za jeho zády stál mladý faraón se svým černým stínem v podobě lvice. Bill doufal, že v tlumeném světle pomalu zapadajícího slunce pronikajícího skrz vitrážová okna není vidět, jak zbělal a následně zrudl jako rajče. Už to tu bylo zase… ta svíravá tíha v oblasti žaludku, která jakoby mu hrozila, že jeho jídlo bylo příliš hutné na to, aby zůstalo v žaludku. Svět se s ním houpal pouze z rozpustilého úsměvu kralujícího Tomovým rtům.
"Vyděsil jsi mě," přiznal Bill a jeho pohled se zaklesl na jeho bosých prstech na nohou.
"Možná mi o to šlo," ušklíbl se Tom. Nenechal ho dlouho rentgenovat pohledem svoje jednoduché nazouváky z několika pruhů kůže. Jeho prsty si samy našly cestu k Billově bradě a zvedly ji výš. Tomův úsměv se ještě rozšířil při pohledu do zdánlivě nekonečných naprosto oddaných studánek temně hnědavé barvy.
Jeho prsty pozvolna putovaly po charakteristických rysech Billovy tváře - po mírně vystouplých lícních kostech, přes spánky a nechápavými vráskami zvrásněné čelo, cestou od kořene nosu až k jeho špičce, odtud lehce i přes druhou tvář k čelisti. Jeho palec jemně zakotvil na spodním rtu, který přímo křičel o zaklesnutí do procítěného polibku. Bill stál jako přikovaný, i vlastní dech mu připadal jako příliš rušivý element. Přivíral oči do Tomových doteků, které mapovaly každičký kousek jeho kůže v obličeji. Když Tom palcem zastavil na jeho rtech, oči se mu zavřely úplně v nevyřčeném očekávání. Tomův prst sjel stranou a nahradila jej omamná chuť rtů, která Billovi vyrazila dech a nutila ho k povzdechu. Tomova ruka zvolna tančila přes kůži na jeho tváři přes krk až k šíji s hojícím se cejchem. Palcem jen opatrně přejížděl po stroupku, který značil, že cejch se hojí velice dobře.
Billovi se třásla kolena. Naprosto omámen vycházel vstříc každému polaskání, které mladý faraón věnoval jeho rtům. Tušil, že by měl v hlavě cítit hlavně výčitky svědomí, ale to teď šlo stranou. Chuť Tomových rtů tlačila vše do pozadí a Bill se nechal plně pohltit okamžikem. Dlaněmi se zapřel o Tomův hrudník, kdyby ho kolena přece jen náhodou zklamala. Nechával se unášet na vlnách euforie v naivních přáních, aby ta chvíle trvala věčně.
Na jeho vkus vydržela příliš krátce. Jeho rty znovu osiřely a Billa naplnil nevysvětlitelný smutek. Jeho svědomí začalo pracovat na plné obrátky a on se snad až bál otevřít očí. Bál se, že se Tom bude zlobit, protože i když to byl on, kdo polibek začal, Bill mu ochotně vycházel vstříc - choval se nezdvořile vůči svému panovníkovi.
To, co však viděl, když otevřel oči, mu vzalo dech stejnou měrou jako polibek. Tomova tvář setrvávala v blízkosti té jeho a na rtech mu pohrával zářivý úsměv. Jeho horký dech šimral Billa kousek od vlastního nosu. Tomova ruka se vrátila zpátky na Billovu tvář, palcem kroužil po jeho lícní kosti. Bylo zbytečné mluvit. Proč taky…
Billovi se do tváří vehnala krev. Jeho rozpaky rostly s každým dalším pohlazením, přesto však nechtěl, aby se od něj Tom odvracel. Možná kdyby svůj pohled nevěnoval pouze Tomovi, všimnul by si muže, který se k nim zezadu přiblížil.
"Echrm…" ozvalo se odkašlání. Tom na krátkou chvíli svěsil ramena, ale okamžitě se otočil. Jen kousek od nich, mezi dvěma sloupy, stál kněz. Oba si měřil naprosto nespokojeným pohledem, který jasně říkal, že něco takového se na posvátnou půdu nehodí.
"Myslím, že je na čase, abych se vzdálil," zazubil se Tom jako nějaký školák. Pootočil se k Billovi a věnoval mu poslední pohled, ve kterém se Bill okamžitě začal topit. Připadalo mu, že svět kolem něj postupně mizí a ztrácí se v Tomových očích. Ten však oční kontakt přetrhl, sklonil hlavu v pokloně, když procházel kolem kněze. Bill s ním zůstal sám. Tváře mu hořely, když trpělivě dovoloval knězovu přísnému pohledu, aby jej propaloval skrz na skrz.
"Byl bych rád, kdybyste si příště takové chování odpustili. Je příjemné zajímat se o dary, které nám bohové mohou nabídnout, ale je špatné chovat se takto na místě jim zasvěceném. Pokud se chcete zajímat o obor, který vám byl darován spolu s Polibkem, musíte si takové chování odpustit." S tím kněz odešel. Ani Bill na místě nesetrval dlouho. Věnoval poslední pohled papyrům s portréty bohů a vydal se zpět svou vlastní cestou. V hlavě mu poletovala slova kněze, zarývala se mu hluboko pod kůži. Věděl, že to byla ta největší chyba, jaké se kdy mohl dopustit…
Autor: Helie







