
Pod ledovou krustou
Anisův bič šlehl mezi těla zubožených otroků, kteří se v neústupném slunečním žáru táhli s několika tunovým pískovcovým kvádrem. Anis neměl trpělivost. Tak jak v normálních situacích působil naprosto vyrovnaně a ignoroval zmučené povzdechy nebo snad náznaky pláče, dnes neměl slitování. Kdykoliv jen na moment přivřel oči před slunečním žárem, viděl tvář chlapce, kterého zanechal v paláci. Všichni jeho kolegové viděli stres, který se na něm projevoval, ale on odmítal jejich nabídky, že by si někdo vzal práci za něj.
Všude slyšel jeho jméno. Lidé se o něm často bavili, protože ho vídali po boku faraóna stejně jako černou lvici. Zdálo se, že faraón mu věnuje svůj veškerý čas, pečuje o něj, a dokonce mu prý domluvil velice kvalitní studium.
Anis s tichou záští vzpomínal na dobu, kdy on jediný znal skutečnou krásu toho stvoření, které bylo přiděleno pod jeho bič. Teď ho znal celý Igdar, dokonce i otroci si mezi sebou špitali o jeho kráse… o kráse, která se ukrývala pod nánosem špíny a krve. Kdyby Anis směl, nikdy by nedopustil, aby Billovi ublížil. Jenže on si nemohl vybírat. Chápal by, kdyby k němu mladík už nikdy nenašel důvěru, i když ho to bolelo. Stejně ho při všem štěstí uvidí nanejvýš při slavnostech, šťastného po boku mladého faraóna.
Nanovo šlehl bičem mezi otroky. Ozval se zoufalý vřískot, jak si bič našel svůj cíl, ale Anise to nezajímalo. Potřeboval si někde vybít vztek a bezmoc. Připadal si nemocný, ale nijak se to neprojevovalo na jeho zevnějšku nýbrž pouze na jeho duši. Krvácel snad ještě víc než otrok, který jako poslední schytal ránu jeho biče.
*
Maya starostlivě sledovala svého přítele, který naprosto bez chuti do života převzal talíř z jejích rukou a posadil se k dlouhému stolu mezi ostatní muže, kteří mezi sebou vesele diskutovali. Vždycky ji překvapovalo, jak otrokáři dokážou být milý, vstřícní a normální. Očekávala by spíš muže bez srdcí, kteří neumí dávat najevo své emoce. Ve skutečnosti si občas připadala jako s bandou malých neposedných kluků. Nejednou se stalo, že jídelní částí stanu proletovaly kusy jídla. Všichni se vesele bavili jako obvykle. Všichni, až na jednoho, kterému jejich vtípky na tváři nevykouzlily ani náznak úsměvu. Maya si povzdechla. Bylo jí jasné, že s ním bude muset promluvit, ale to mohlo počkat.
"A to už jste slyšeli? Náš nejuznávanější vládce si prý pořídil nového domácího mazlíčka!" prskl jeden z nich, Donovan se jmenoval. "Když jsem byl doma, protože jsem neměl noční službu, viděl jsem ty dva spolu. Snad ještě nikdy jsem neviděl takovou oddanost, jakou jsem viděl v očích toho kluka. Dokonce ani u té lvice ne!"
Maya se zatajeným dechem sledovala, jak Anis pomalu zvedá hlavu a upírá nenávistný pohled na Donovana. Stačil ještě malý kousek, pár slov a hrozilo, že se jídelna místo smíchem zalije krví. Alespoň pohled otrokáře tomu svědčil.
"Chová se jako omámený, stejně tak Amendetom. Slyšel jsem, že faraón sám vyhledává jeho přítomnost, často navštěvuje jeho komnaty. Mimochodem to jste slyšeli, že ten jeho nový mazlík má prý komnaty stejně velké, jako když spojíš dva naše byty? Fracek. Měl zůstat na špíně stavby, beztak by mu to jen prospělo." Ostatní souhlasně bručeli.
To už Anis neunesl. Hlasitě se zvedl od stolu a praštil plechovým talířem o stůl, až to zařinčelo. Všichni na něj zůstali nechápavě zírat, nikdo neměl nejmenší tušení, co se stalo. Maya rychle zasáhla. Anis se zrovna nadechoval, že jim všem narovinu řekne, co si o nich myslí a že nemají nejmenší právo soudit Billa, když ho vůbec neznají. Než však stihl něco říct, po rameni mu přejela jemná ženská ruka a donutila ho ústa zase zavřít. Maya ho chytila za loket a táhla ho pryč od stolu. Nechtěla být svědkem nějaké rvačky, navíc jí bylo jasné, že ani Anis nestojí o to, aby se veřejně provalila jeho slabost k faraónovu svěřenci.
Když byli z dohledu všech, Anis dosedl na dřevěnou podlahu, v jejíchž rozích se nacházeli kupičky písku. Zabořil hlavu do dlaní a nechal Mayu, která k němu přiklekla, aby ho konejšivě hladila v krátkých vlasech.
*
Bill seděl ve velkém archivu. Jeho prsty putovaly po tenkém papyru, který pod jeho doteky šustil a málem se rozpadal. Fascinovala ho křehkost svitků a jejich omamná vůně, která kolovala po celém archivu. Bill tu rád trávil čas, trávil ho zde hodně. Občas sám, občas se společností faraóna a jeho tajemné lvice. Bill z ní měl respekt. Něco v pohledech, kterými ho častovala, ho děsilo. Připadal si vůči ní jako kus masa, který kdykoliv může skončit mezi jejími silnými čelistmi.
"Tady jsi!" zvolal hlas, na který Bill za těch několik dní, které tu zatím strávil, přivykl. Na rtech se mu usadil úsměv, vždy ve faraónově přítomnosti se cítil dobře, i když mírně napjatě ze svého neuctivého chování. Do tváří se mu nahnal nádech červeně, když mladý vladař usedl do křesílka naproti němu, aniž by od něj žádal poklonu či snad uctivý pozdrav.
"Hledal jsem tě," přiznal faraón po hodné chvíli ticha, v níž se Bill nadále věnoval papyru ve svých rukou. "Jak to jde?" zeptal se ještě Tom, když se Billovy oči ani kvůli jeho hlasu nezvedly od svitku. Bill byl dobrý student. Trpělivý, učenlivý a perfekcionista. Takového studenta by chtěl snad každý učitel, a přesto Bill využíval možností samouků. Tom ho obdivoval pro jeho bezbřehou trpělivost, ve které zíral do svitků a snažil se nabrat co nejvíce vědomostí. Obnovoval své znalosti čtení a psaní, poté se začal plně věnovat studia ohledně Bohů, které mu Tom doporučil. Navečer se pak věnoval svému vladaři, jehož jeho věrná přítomnost velice těšila. Líbilo se mu, že stačí jediné slovo mimo Billovu výuku a chlapec udělá, co mu na očích vidí. Přesto ho však moc, kterou nad Billem měl, mírně znepokojovala. Zrovna on, kterému bylo dovoleno jednat z vlastní vůle, se vůči němu choval daleko uctivěji než ti, kteří to měli povinné. Tom by přitom velice rád znal Billovy názory, ale on se bál mu je sdělovat. Pořád ještě v něm přetrvával strach z ostrých řezavých ran biče.
"Řekl bych, že velice dobře. Rád bych se po jídle vydal do chrámu," usmál se Bill, ale jeho pohled stále spočíval na svitku. Ve faraónově přítomnosti se cítil neklidný, snad až rozpačitý. Nepřál si, aby to vladař z jeho očí vyčetl. Radši se nadále věnoval svitku a připadal si ještě nevychovaněji než normálně.
"Samozřejmě, žádný problém. Říkal jsem knězi, že se tam nejspíš stavíš," odpověděl Tom a mezi prsty promnul uhelně černé ucho svojí lvice, která se v tlumeném světle svící překrásně leskla. Archiv neměl okna, aby se svitky zbytečně neničily venkovními vlivy, proto si čtenáři museli vystačit se světlem svící nebo olejových lamp. Na každém regálu visela jedna taková lampa, v čítárně ale byly pouze svíčky.
Bill zvedl pohled od papyru. Vždycky, když Tom mluvil, a přitom se věnoval své lvici, do jeho hlasu se vkrádal zvláštní láskyplný podtón, který Billovi neuvěřitelně imponoval. Toužil, aby ten podtón slýchal i ve slovech, která jsem věnována jemu, ale nedokázal si vysvětlit proč. Prostě to tak bylo. Možná to také bylo ovlivněno tím, že i když se k němu všichni chovali velice zdvořile, Tom byl jediný, kdo se s ním normálně bavil. Dalo by se říct, že mu vadila ta přehnaná uctivost, kterou slýchal v hlasech sluhů spolu s nevysvětlitelným posměchem. Samozřejmě věděl, že ho všichni v paláci považují za pouhý vtip, za dítě, které si Tom sehnal pro pobavení svých poddaných. Bill si byl dobře vědom pohrdání, se kterým s ním lidé jednali, a mrzelo ho to. Přitom on nestál o přehnanou úctu, toužil jen po tom, aby s ním konečně lidé začali jednat jako s normálním člověkem, ale tak se k němu choval jen a pouze Tom. Zrovna od něj by to nejspíš čekal ze všech nejméně.
"Smím tě doprovodit na jídlo?" zeptal se Tom, když Bill začal uklízet nepořádek, který napáchal. Usmál se, čelem otočen ke svitkům, které zrovna sbíral. Už to považoval za samozřejmost, faraón ho nenechával snad nikde dlouho samotného.
"Samozřejmě," odpověděl s úsměvem a vydal se hledat patřičné regály, aby poklidil všechny svitky na své místo. Faraón ho sledoval potemnělýma očima, s mírným pobavením sledoval, jak se hubené tělo chlapce proplétá mezi regály a hledá správná místa kam svitky přiřadit.
Brzy se k němu přidal, ale když viděl úsměv ve faraónově tváři, stydlivě sklopil pohled k zemi a jeho tváře se zapýřily. Tom se vždycky hodně usmíval v Billově přítomnosti, bylo mu s ním příjemně, proto jeho přítomnost vyhledával ve velkém. Cítil opovržení ze strany lvice, ale ani to ho nemohlo rozhodit. Jako by s Billem poznával něco, co se doposud ukrývalo někde pod ledovou krustou, kterou si vytvořil kolem své duše.
Autor: Helie







