
Otázky a odpovědi
Mladý blonďatý sluha přistoupil k Billovu pokoji. Dostal od svého pána příkaz dovést jej do jídelní místnosti. Našel Billa stejně jako poprvé sedět na posteli a zírat před sebe. Zakroutil nad tím hlavou a přenesl váhu z nohy na nohu.
"Pane? Jeho Výsost si vás žádá jako doprovod při obědě," uklonil se mladý sluha hluboce. Bill k němu stočil svůj pohled a neznatelně přikývl. Vstal z postele a urovnal si na těle oblečení, které našel ve skříni v rohu ložnice. Překvapilo jej, kolik oblečení ve skříni našel. Když si prohlížel velikosti látek, přemýšlel, jestli všechno není dopředu naplánované. Všechno oblečení by mu pasovalo naprosto přesně.
Vyklouzl na chodbu ze dveří, které mu sluha podržel. Blonďák nakročil několik metrů před něj. Bill měl na jazyku spoustu otázek, ale když viděl, jak si od něj sluha drží zdvořilý odstup, přešlo ho to. Jednu otázku však neodolal: "Jak se jmenuješ? Faraón tě ke mně posílá docela často, rád bych znal tvé jméno."
"Jeremy, pane," odpověděl sluha, aniž by se na Billa podíval. Připadalo mu neslušné zírat na někoho, kdo nese tak cenný cejch. Navíc i za ten jediný den si všichni v paláci stihli povšimnout změny v chování jejich vladaře. Bylo nad slunce jasnější, že černovlasý mladík se dostal jejich vladaři pod kůži. A pokud to tak skutečně bylo, dal by sežrat kohokoliv, kdo by se na Billa jen se zalíbením podíval.
Jeremy vedl Billa do nitra paláce až k hodovní síni, kde si ho vyžádal mladý faraón. Jeho jídla většinou probíhala v menší jídelně ve společnosti služebnictva, ale teď chtěl být reprezentativní a udělat na mladého Billa dojem. Navíc v hodovní síni, i když se to nezdá, budou mít daleko více soukromí než na tak veřejném místě, jako byla jídelna pro služebnictvo.
Tom mezi svými služebnými rád trávil čas. Povídal si s nimi a zjišťoval tak nové fámy, které po paláci kolovali. Ze začátku si služebnictvo pomalu zašívalo rty k sobě, aby neprozradili něco nevhodného, ale brzy Toma přijali jako sobě rovného, i když ho oslovovali stále stejně uctivě.
Jeremy vpustil mladíka do rozlehlé místnosti, uprostřed které stál dlouhý hodovní stůl. Místnost byla využívána pouze v případech delegace ze sousedních zemí nebo při akcích, kde hodovalo více lidí na jednom místě. Tom rád zval do hodovní síně obyčejné lidi, dokonce občas i otroky, aby ukojili svůj hlad. Všichni svého vladaře milovali kvůli jeho dobrosrdečnosti a ochotě. Nebylo divu, že o něj měli všichni strach, když jim nedokázal otevřít srdce a ukázat, co se v něm skutečně skrývá. Ještě nebyl nikdo, kdo by nahlédl pod onu vždy přívětivou, ale ledově chladnou slupku. Jediný, kdo znal nitro mladého faraóna, byla černá lvice, která ležela po jeho boku v čele hodovního stolu.
Amendetom ukázal na židli po svém boku. Donutil tak Billa přijít blíž. Jeremy se mu plížil za patami jako temný stín a vysloužil si tak od faraóna káravý pohled. Tom nestál o nikoho, kdo by mohl slyšet jejich rozhovor.
"Jeremy, můžeš odejít. Až budu něco potřebovat, zavolám," odbyl ho Tom a zaměřil se na Billa rezervovaně sedícího po jeho levici.
Amendetom vyčkal, než se za sluhou zavřou dveře, a zářivě se na Billa usmál. "Tak tě tu ještě jednou vítám. Líbí se ti tvé komnaty?" zeptal se konverzačně faraón a pustil se do chutně vyhlížející polévky před sebou.
"Ano, Vaše Výsosti," odpověděl pokorně Bill a klopil pohled k polévce.
Tom vydal něco jako nadmíru nespokojený zvuk. "Jsem Tom, dobře? A nevykej mi, není mezi námi až takový věkový rozdíl," mrkl rozverně. Bill pozvedl obočí. Na jazyku ho svrběla otázka. Chtěl vědět, kolik faraónovi je, ale taková otázka byla krajně nevhodnou.
"Mám spoustu otázek," zašeptal Bill do ticha, které se rozhostilo obrovskou místností.
"Pak se ptej," usmál se blahosklonně faraón. Zajímalo ho, co Bill chce vědět.
"Nevím, jestli mé otázky nejsou příliš nevhodné," odporoval Bill a do jeho tvářích se nahnala rudá barva. Sklopil pohled ještě víc, takže půlnočně černé vlasy mu zakrývaly většinu obličeje.
"Dobrá, uděláme dohodu. Každý si vymyslíme jednu otázku a budeme se střídat. Pokud některý z nás nebude chtít odpovědět, prostě to tomu druhému řekne, souhlasíš?" Tom měl něco podobného v plánu už delší dobu. Chtěl se o přitažlivém mladíkovi dozvědět, co nejvíce mohl.
Bill rozpačitě přikývl.
"Pak začni," usmál se Tom. Byl zvědavý, co si na něj Bill připraví.
"Kolik je vám… ti let?" zeptal se Bill a ještě více zrozpačitěl, když po něm Tom vrhl nespokojený pohled za oslovení. Takovou otázku rozhodně nečekal. Čekal, že se Bill bude ptát na věci, které se budou týkat jeho nového života v paláci, ale ani tahle otázka mu nebyla proti srsti.
"Dvacet," odpověděl jednoduše. Za svůj věk se nestyděl, neměl důvod. I v tak nízkém věku si svým chováním dokázal získat respekt u svých poddaných. "A ty mi, Bille, řekni, jak se tak půvabný chlapec může dostat k otrokařině? Připadá mi to zvláštní…"
"Sám dobře víš, že do povolání se rodíme, nevybíráme si je. Ale pravda je taková, že se mnou to bylo trochu jiné. Do patnácti jsem si myslel, že zaujmu nějaké lepší povolání, protože moje matka byla dobře postavená. Bohužel zemřela, a protože jsem nikdy nepoznal svého otce, přidělili mi místo na stavbě." Bill na to nerad vzpomínal. Jeho maminka pro něj byla vším. Doufal, že její posmrtný život je lepší než život, o který tak brzy přišla kvůli lidské zášti.
"Slibuji, že život v paláci ti vynahradí veškeré ústrky, které si musel zažít," slíbil Tom. Bylo mu ho líto. Všech otroků mu bylo líto, ale rozhodoval spravedlivě. Pokud by nebylo otroků, neměl by kdo dělat špinavou práci. Navíc otrokářům většinou přiděloval pouze muže, kteří spáchali nějaký přestupek. Malé děti, které vyrůstaly v paláci s tím, že jednou budou předhozeni otrokářům, většinou pak dostávaly nějaký velice dobrý cejch. Tom nenechával zbytečně pracovat nevinné v tak krutém prostředí.
"Další otázka?" zeptal se Tom.
"Když jsme přišli k sálu, kde jsem byl cejchován, po stranách seděly ženy. Proč tam byly a kdo jsou?" Tom ignoroval fakt, že se Bill zeptal na dvě otázky místo jedné. Chápal to, obě otázky se vztahovaly k jednomu tématu.
"Necejchované, tudíž nezadané ženy. Občas jsou velice příjemná společnost," usmál se Tom, "rád s nimi trávím čas, dobře se s nimi povídá." Bill hlasitě polkl. Pochopil, že na tohle se nikdy neměl ptát. Nelíbilo se mu, jak hezky Tom o ženách mluvil.
"Teď je opět řada na mě, že?" usmál se Tom a odložil příbor. "Uvažoval jsi už o mé nabídce vzdělávat se? Rád bych ti poskytl prostory a dobré učitele, případně kněží."
"Maminka mě vždycky vedla k víře. Myslím, že by bylo dobré, kdybych tvoji nabídku přijal," přikývl Bill a zamýšlel se nad další otázkou.
"Dobře, tak až dojíme, ukážu ti místní archiv. Je tam také místnost, kde můžeš nerušeně číst. Mám rád atmosféru archivu, rád ho navštěvuji. A rozhodně se nemůžeš vyhnout návštěvě našeho překrásného chrámu. Neznám nikoho, koho by jeho velkolepost neokouzlila," zaculil se Tom. Bill pokýval hlavou.
"Mám ještě jednu otázku. Proč je pořád po vašem boku ta lvice?" zeptal se a ukázal na černé zvíře u Tomových nohou. Lvice zvedla hlavu a upřela na něj jantarové oči. Výhružně zavrčela. Tom ji ale pohladil po velké hlavě, aby ji ukonejšil.
"Jsme spolu duševně spojeni. A jmenuje se La-ila." Bill sledoval, jak se Tom na lvici usmál. Takový úsměv snad ještě na nikom neviděl. Vyzařovala z něj čistá oddanost a láska. Bill pocítil nečekaný osten žárlivosti. Na něj se nikdy nikdo takhle neusmíval… Aby skryl smutek, který se přes něj přelil, vrátil pozornost zpět ke skvěle vonícímu jídlu.
Autor: Helie







