Send me an Angel 4

30. dubna 2012 v 15:00 | T-KAY |  Send me an Angel


"Tak se nestyď!" řekl nejvyšší.
Ani já neznal odpověď. Raději jsem mlčel.
"Dostaneš ještě jednu šanci. Pokud se do svého svěřence opravdu zamiluješ nebo mu jednou ulevíš od bolesti, stihne tě trest. Pamatuj!" křikl nejvyšší a já se tak mohl vrátit dolů.
Jakou jsem udělal ale blbost, když jem se vrátil do stejné místnosti. Vůbec jsem si neuvědomoval, že by se Bill probral.
"C-co jsi zač?"zeptal se vyděšeně Bill.
Sakra!!! Prudce jsem se na něj otočil.

Bill

Ani nevím, kde jsem se to probral. Jediné, co mi bylo divné, bylo to, že mě už tělo tolik nebolelo. Trochu mi to nehrálo. Pamatoval jsem si, že mě Tom někam nesl. Takže tohle byl asi jeho byt. Chtěl jsem vstát, když v tom se před gaučem objevilo jasné světlo a zničeho nic se tam objevil Tom. Vyděšeně jsem na něj koukal.
"C-co jsi zač?" vykoktal jsem ze sebe.
Prudce se otočil a překvapeně se mi koukal do očí. Já se naopak snažil splynout s gaučem.
"Bille, neboj se mě. Nic ti neudělám ani nechci." řekl mi a přišel ke mně blíž.
"Co jsi zač?" zeptal jsem se znovu.
"A budeš mi věřit?" zeptal se mě naopak on.
"No potom, co jsem teď viděl, nevím co si mám myslet." odpověděl jsem a ucukl před jeho rukama.
Co když je to jen přelud, nebo halucinace.
"Víš jak jsi byl na té party u Michaela?" zeptal se mě.
Jen jsem přikývl.
"No tak jsi vyprávěl něco o strážných andělech. Jenže já si tak neříkám. Vlastně nikdo z nás. Říkame si světlonoši." vysvěloval.
Jak ví o tý party. To věděl jen Andy. Takže pokud to ví, tak musí bejt něco víc než jen obyčejnej člověk.
"Hojíš lidi?" zeptal jsem se ho po chvíli.
"Ano... ale ti nahoře mi zakázali, abych hojil tebe. Nechápu je, ale i tak jsem ti trochu ulevil od bolesti. Ty modřiny, co máš na břiše byly větší. Ale jakmile jsem ti trochu ulevil od bolesti, zavolali si mě nahoru a já mám podmínku, abych mohl zůstat tvým ochráncem. Pokud to poruším, tak mě stihne nějaký trest. Nevím jaký, ale je mi to fuk. Ty jsi přednější. Neskončíš jako já." odpověděl Tom a schoval tvář do dlaní.
"Jak jako ty?" divil jsem se.
"Víš... aby někdo mohl být světlonošem, tak musí umřít. A musí umřít sám. Nechci abys tak skončil." řekl mi.
"Ty jsi mrtvý?" vyjekl jsem.
"Ano i ne. Jako Tom Trümper jsem už dávno mrtvý. Ale jako světlonoš žiju pořád. Ale je to osamnělý život, který má každý ze světlonošů. Nesmíme se zamilovat a ani lpět na svěřenci. Já to ale nedokážu. Asi už nechci být světlonoš. Moje srdce chce být zase srdce smrtelníka." odpověděl a koukal se mi do očí.
"Jak dlouho? Myslím to, že jsi mrtvý." vypadlo ze mě.
Jen se lehce usmál.
"Zemřel jsem v roce 1902, zrovna jsem oslavoval svoje narozeniny. Když jsem se vracel z oslavy domů, vyskočil z křoví nějakej člověk a pobodal mě. Nikdo okolí nebyl a já tam umřel. Od tý doby jsem světlonošem." řekl mi.
"Páni... to je ti..." zapřemýšlel jsem.
"Přes sto let." řekl mi.
"Ty bláho. Tome, nebudeš mít problémy z toho, že mi to říkáš?" zeptal jsem se rychle.
"Nevím, asi ano, ale už je mi všechno jedno. Chci být v tvý blízkosti. Nedopustím, aby se ti něco stalo. Už ne." pohladil mě po tváři.
Jeho dotek mi byl příjemný. Tak moc jsem v tuhle chvíli chtěl ochutnat jeho rty. Naklonil jsem se k němu, ale nešel jsem moc rychle. Bál jsem se že zmizí. Pak už jsem se přiblížil o trochu víc a lehce se dotkl jeho rtů. On mu polibek oplatil a prohloubil. Bylo to úžasné. Najednou se ale stalo něco, co ani jeden z nás nečekal.
Tom jako by dostal křeč a pak mi zmizel před očima. Ne. Nesmím ho ztratit. Já se.... do něj zamiloval.
"Vraťte mi ho!!!" křičel jsem do stropu.
Nikdo se neozýval. Sesunul jsem se na kolena a plakal. Bylo to strašné. Zjistil jsem, že jsem se zamiloval a oni mi ho vezmou. Musej mi ho vrátit.
"Slyšíte?! Vraťte mi ho, hned!" zakřičel jsem znovu.
Najednou se přede mnou objevil pramen světla. Ale neobjevil se tu Tom, ale někdo jiný.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se rychle.
"Jsem tvůj nový ochránce."odpověděl postarší muž.
"To je mi jedno, já chci zpět Toma." vyjel jsem na něj.
"To není možné. Věděl, že ho stihne trest. Musí za svou hloupost zaplatit." odpověděl ten chlap.
"Jen za to, že se zamiloval?" divil jsem se.
"To je u světlonošů nepřípustné." odpověděl mi.
"Ty vaše pravidla jsou na hlavu. Vraťte mi ho!" řekl jsem rozhodně.
"To není možné. Pokud si sám k tobě najde cestu, tak se nad ním nejstarší slituje. Ale nevím, jak by se to mohlo stát, když mu vzali paměť. Ani neví kým je. Musíš věřit, pokud je tvoje srdce čisté." řekl mi a usmál se.
"Vzali paměť? Proč?" vyjekl jsem.
"Je to trest i zkouška. Pokud tě jeho srdce miluje, pak si vzpomene a najde si k tobě cestu. Pokud je to ale opak, tak skončí ve věčném zatracení." řekl a posadil se vedle mě.
"Ty mě necháš umřít a ponížit, jak to bylo Tomovi přikázáno?" zeptal jsem se.
"Víš, Tom byl můj přítel. Byl jsem jediný, komu se svěřoval. A on nechtěl, aby ses stal světlonošem. Mě už nemohou potrestat. Pomohu ti a budu nad tebou mít ochranou ruku, dokud se Tom nevrátí." objal mě kolem ramen.
Nevím proč, ale věřil jsem mu.

TOM

Probral jsem se uprostřed nějaké silnice. Kdo jsem? Kde to jsem? Sakra, to je blbej vtip. Jak jsem se sem dostal? Co to se mnou je? Jak se vůbec jmenuju? To všechno se mi honilo hlavou, když jsem šel po té silnici. Byla to nepříjemná cesta a nikde poblíž nebyl ani motorest. Zmocňoval se mě hlad a žízeň. Snad na něco brzo narazím. Najednou jsem uslyšel zatroubení náklaďáku. Lekl jsem se. Náklaďák zastavul těsně u mě.
"Nechcete někam hodit?" zeptal se mě s úsměvem řidič.
"Nebude vám to vadit?" zeptal jsem se ho naopak já.
"Nastupuj, mladej." usmál se a tak jsem nastoupil.
"Kam to bude?" zeptal se mě řidič.
Chvíli jsem přemýšlel. Sakra, odkud jsem. Ten člověk mluvil asi německy, alá já mu rozumněl.
"Kamkoliv." hlesl jsem a snažil se vzpomenout aspoň na svoje jméno.
"Takže ti nebude vadit, když se zastavíme kousek od Magdebudgu? Je to malá vesnička a já tam mám rodinu." usmál se na mě.
"V pohodě. Stejně jsem v situaci, která mi nedovoluje si vybírat." hlesl jsem.
"Jak se vůbec jmenuješ mladej?" zeptal se znovu řidič.
"No...já.... nějak nevím." podíval jsem se na něj.
"Copak? Nějakej úraz? Ztratil jsi asi paměť." byl dost zvědvej. Kdybych tak mohl odpovědět.
"To je to co právě nevím." odpověděla jsem a řidič se dál nevyptával.
Jeli jsme hodně dlouho. Na chvílku jsme si zdřímnul, takže mi cesta uběhla rychleji. Když jsem se probral všechno připadalo známé.
"Tak vystupovat." řekl řidič po nějaké době, kdy jsem zastavili ve vesničce s názvel Loitsche.
"Díky moc." usmál jsem se na něj.
"To nic. Ber to tak, že se na tebe usmál anděl strážný." usmál se řidič.
"Světlonoš!" vyhrkl jsem najednou, a netušil jsem jak to vím.
"Co prosím?" divil se.
"No neříká se anděl strážný, ale světlonoš!" vysvětlil jsem.
"To je fuk. Tak hodně štěstí." řekl a odešel.
Zase jsem osamněl.

Autor: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama