RPG Love 2.

27. dubna 2012 v 18:00 | T-KAY |  RPG Love
Autor: Helie & T-KAY


Tom:

To mě rozesmálo.

Walt: *směje se jak blázen* Vím, jak to myslíš. Taky nesnáším školu. Ale šílenost mě napadla. Jen nevím, jestli bych to přežil, takže radši od toho upouštím. *přemejšlí nad další šíleností* Co takhle vymyslet text k písničce o nás? *žárovka nad hlavou* :D


Bill:

Ehe? Písnička?

Samuel: Písnička? *uvelebí se mu na posteli a klepe si prstem do brady* Ne, nechce se mi přemýšlet *culí se a radši ho stahuje k sobě* ;)

Tom:

No co byl to nápad.

Walt: *lehá si pomalu vedle něj* By tě bolela hlavinka, co? *objal ho kolem pasu a přisunul k sobě blíž*

Bill:

A přesně tohle na něm mám rád. Než se pustím do odpovědi, zavřu oči a představuji si, jaké by to bylo, kdyby tu Walt skutečně byl. Kdybychom pouze nepsali, ale skutečně tu mohli ležet bok po boku... Z představ se však hned vrátím zpátky nohama na zem, abych mohl odepsat.

Samuel: Jo. *spokojeně se k němu tulí* Už jsem ti říkal, že jsi mi strašně moc chyběl? *jemně ho políbí*

Tom:

Tvl já se snad zabouchl. Ještě štěstí, že nevím, kdo je na druhé straně. Nechtěl bych trpět. Díky bohu za RPG svět.

Walt: Říkal, ale mě to nevadí *polibek prohloubí* Ale tys mi chyběl víc.

Bože co bych dal za to, aby to bylo reálný. Možná by mi ani nevadilo, že je to kluk.

Bill:

Nemůžu si pomoct, pořád se musím usmívat. Ostatně jako vždycky, když si s ním píšu. Nastražím uši, když zpozoruji, že vedle ztichla hudba. Vyndám si sluchátka s uší a v duchu pochválím mámu, že Toma konečně utišila. V tichu se mi vždycky soustředí líp.

Samuel: Nemyslím si *ušklíbne se* to už snad ani nejde *ještě jednou ho zlehka líbne* už jsi vymyslel, co podnikneme?

Tom:

Do pokoje mi vletěla máma, abych ten kravál ztlumil. Bezva. Teď abych se držel ve svých projevech, aby brácha nic nevytušil. To je fakt vopruz tady. Podíval jsem se zpět na monitor a usmál se. Tenhle úsměv, co jsem měl teď ve tváři, tak byl nejupřímnější. Nikdo kolem mě takovej úsměv neznal.

Walt: Nejradši bych se s tebou zahrabal do peřinek *vrhne se na něj a začne ho lehtat* :D

Bill:

Neubráním se hlasitému smíchu, který přetrvává, když píšu svoji odpověď.

Samuel: Waltíčku, Waltíčku, co ty tam děláš, že jsi tak nadržený? *směje se a přemýšlí, kdy se projeví, kolik toho za dnešek vypil*

Tom:

Slyšel jsem bráchův smích. Hmmm asi zas kouká na nějakou komedii. Jen jsem převrátil oči v sloup.

Walt: Nic nedělám, ale sám víš, že jsem nadrženej pernamentně *ďábelsky se usmívá*

Bill:

Samuel: Hádám, že bychom s tím měli něco udělat *olízne si rty* Přenášíš to na mě, ty zmetku! *směje se*

Tom:

Walt: Fakt? *přemýšlí co s ním udělá* Tak ukaž, jak to přenáším na tebe! *culí se*

Bill:

Když nad tím tak přemýšlím, když měl Tom tu hudbu zapnutou, bylo to možná lepší. Jak se znám, tohle nedopadne dobře. Jakmile naše konverzace dospěla na takovéhle místo, měl jsem se sebou zásadní problém. Skutečně nerad bych dal Tomovi další podnět k věčnému posměchu. Sice to většinou myslí dobře, ale i tak nestojím o jeho další narážky.

Samuel: Awww, nemůžu. Brácha by mohl něco slyšet *posteskne si* víš, že jakmile s tímhle jednou začneme, mám problém i v realitě. Bohužel v realitě si musím pomáhat sám *popotáhne*

Tom:

Oh... doufal jsem, že s tím začneme. Představoval jsem si pak Sama, jak je tu se mnou.

Walt: Nejsi sám, kdo s tím má v realitě problém. *objímá ho* Ale já si ruční práci představuju Tebe! *políbí ho do vlasů* Hlavně neplakej.

Bože tolik bych chtěl, aby tu byl Sam se mnou. Bohužel to nejde, je to jen vymyšlená postava.

Bill:

Samozřejmě, že i já si představuji jeho, pokud to tedy jde. Vlastně dost dobře nevím, koho bych si měl představovat. Spíš se mi před očima míhá, co si spolu píšeme a jak je vůči Samovi hodný a ohleduplný.

Samuel: Strašně bych si přál, abys tu byl teď se mnou *špitne* Hádám, že bych se nikdy nenudil * zaculí se*

Tom:

Tohle bych si přál taky, kamaráde. Jenže kdo jsi? Nechci to z tebe tahat a ani nebudu. Není ještě ten správný čas.

Walt: Máme stejné přání. *zasní se* To by ses nenudil, to bych zařídil.

Bill:

Touha po uspokojení opadla a nahradila ji klasická melancholie, která přicházela, kdykoliv jsem zalitoval, že Walt není skutečný. Před nějakou dobou jsem o něm řekl Gustavovi, mému kamarádovi. Řekl mi akorát to, že si na něj mám dávat pozor, protože to může být nějaký úchyl, který vyúžívá mojí naivity k vlastnímu uspokojování. Jenže copak jsem mu mohl něco takového věřit? Ne, Walt nebyl žádný úchylák, ale zároveň jsem se pořád ještě necítil na to, abych o něm začal něco vyzvídat. Copak nám není takhle dobře?

Samuel: Věřím *usměje se a pořádně se k němu přitulí* Jsem rád, že můžu být s tebou alespoň tady.

Tom:

Jo, Same, jenže realita je realita. Tolik bych ho chtěl obejmout i v reálu. Jedinej, kdo o imaginárním Samovi ví, je Georg. Jedinej kámoš ze třídy. Dobíral si mě, že nedokážu žít reálnej život ze strachu, co se stane. Ani jeho varování nebo spíš přehánění, že Sam je nějakej padesátiletej úchyl, mě neodradilo. Ne, Sam je možná ve stejným veku jako já.

Walt: To já taky *hladí ho po tváři*


Autor: Helie & T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christiana Christiana | 28. dubna 2012 v 20:50 | Reagovat

Tak to ej uhozená povídka wow :D :)

2 Mrs. Luce Hetherton Mrs. Luce Hetherton | E-mail | Web | 9. května 2012 v 20:47 | Reagovat

Fakt jsem se nasmála, musím říct :D Hlavně u toho sebeuspokojování a menších klučičích problémů, to mě fakt pobavilo xD ani vtipný prvky tam nechybí, vážně super kapitola!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama