Autor: Helie

Žil jsi jako ubožáček zvyklý starat se sám o sebe. Teď před tebe přivedli dvě naprosto neznámé osoby a řekli "Říkej jim táto a mámo, miluj je, pečuj o ně, až se nebudou moci starat sami." Nikdo už se tě nezeptal, jestli to tak skutečně chceš, nikoho tvůj názor nezajímá… Všichni si myslí, že je to jen pro tvé dobro…
Předem jsem věděl, že Lindu a Henryho nebudu umět nazývat rodičemi. Jediný, koho jsem kdy byl ochoten uznat za svoji rodinu, byla madam Benethová a o ni jsem měl právě přijít. Pevně jsem se přitiskl do její náruče, slzy na krajíčku. Jeji poměnkové modré dobrotivé oči nevydržely nápor emocí a smáčely rameno mé slavností košile. Jediné košile, kterou jsem kdy měl.
Henry posbíral část mých věcí, dva menší kufříky s památkami na dětský domov jsem si musel nést sám. Vydali jsme se ven k jejich velkému autu. Věděl jsem, že domov madam Benethové ve mně zanechá prázdnou díru, a pochybuji, že ji nový domov zaplní dostatečně dobře.
Zalezl jsem na zadní sedadlo auta, zabouchl za sebou dveře. Na okýnko mi zaklepala vrásčitá vyzáblá ruka matky a zamávala. Po tvářích jí stékaly stále nové slzy. Ze zamyšlení mě vytrhlo bručení motoru, když Henry nastartoval a pomalu vyjížděl příjezdovou cestou z pozemků domova. Ještě než jsme je však opustili, otočil jsem se na sedadle a zadním oknem vyhlédl z auta ven. Překvapilo mě, když jsem v okně vedoucím ze společenské místnosti zahlédl černý obrys něčí postavy. Ne ne, nebyl to obrys, ta postava byla skutečně celá oděná v černé… Bill… Váhavě zvedl ruku ověšenou prsteny a náramky a zamával mi.
Ještě dlouho jsem se otáčel k zadnímu okénku, ale to už se mi dětský domov nadobro vytratil z dohledu.
Jsou věci, o kterých si neuvědomíš, jak moc ti na nich záleží, dokud o ně nepřijdeš… Dokud neuvidíš jejich poslední pohled v okně dětského domova…
"Tomi, vzbuď se. Už jsme doma!" vetřel se mi do snů příjemný ženský hlas, ale já jsem se bránil jeho síle. Nechtěl jsem otevřít oči. Ne, když jsem věděl, že je to naposledy, co ho vidím.
"Bille," vydechl jsem ze spánku a prudce otevřel oči, když mi někdo zatřásl kolenem. Linda se na mě příjemně usmála.
"Jsme doma," zopakovala vlídně. Poprvé jsem si směl prohlédnout svůj nový domov, ale já se utápěl v myšlenkách na svůj sen. Nechápu, proč se mi zdálo o Billovi, když jsme se jeden o druhého nikdy moc nezajímali. Ani se se mnou pořádně nerozloučil…!
V náhlém návalu vzteku jsem popadl své dva menší kufříky a razil si cestu ven z auta. Linda, Henry a jejich dcera žili pomalu v paláci. Nebo alespoň mě to tak připadalo. Není divu, když jsem byl zvyklý na malý pokojík, o který jsem se musel dělit ještě s jedním nebo dvěma obyvateli domova. Vilka, před kterou jsme stáli, se stylově hodila k Henrymu, takže to nic extra zářivného nebude, ale žít tam určitě bude připomínat ráj.
"Tome, chci, abys věděl, že už jsme si jedno dítě adoptovali. Je to mladá slečna, je jí čtrnáct let. Schválně jsme vybrali tebe, protože jsme chtěli někoho stejně nebo alespoň podobně starého jako je ona. V domově jsi byl jen ty a -"
"Bill," skočil jsem jí rychle do řeci, má vlastní reakce mě překvapila. V domově děti zůstávaly do patnácti let, potom Matka zařídila, aby začaly normálně navštěvovat střední školu a kvůli tomu se přestěhovaly do domova, který jí byl nejblíže. Takže jsme s Billem byli vlastně nejstaršími sirotky v domově, což občas znamenalo jistá privilegia.
"Ano… Ty a Bill," odpověděla zaraženě Linda. Zatím jsme pomalinku došli k domovním dveřím, které Linda před mými zraky nedočkavě otevřela. Jistě byla zvědavá na moji reakci. Musím říct, že tak jak mi exteriér domu přišel přehnaně ulízaný, na interiéru se jasně projevoval vliv dvou žen v domácnosti. Vilu si zařídili velice prakticky a účelně, což nikdy nemohlo být na škodu. Linda mě prováděla domem a nakonec mi ukázala můj vlastní pokoj. Nikdy jsem svůj vlastní pokoj neměl a asi mi tu bude společnost chybět, ale nikdo mě přece nenutí zůstávat tu pořád.
"Víš co, Tome? Já tě tu nechám samotného, aby sis mohl v klidu vybalit a potom za námi přijď, ano? Kdyby ses chtěl víc rozkoukat a zůstat tu nějakou dobu, večeře se podává každý den pravidelně o půl sedmé," usmála se Linda a já všechny její příkazy odkýval. "A, Tome? Přijď prosím přesně, Henry nemá rád nedochvilnost," mrkla na mě a tiše za sebou zavřela dveře.
Pamatoval jsem si cestu do jídelny, jako bych se v tomhle domě snad narodil. Odjakživa jsem měl brilantní paměť a mnohdy mi to přišlo vhod. Na vrchním schodu dlouhého schodiště sedělo nějaké shrbené stvoření zřejmě doposud netušící o mé existenci. Určitě je to první adoptované dítě Henryho a Lindy. Chtěl jsem si k ní jít přisednout, abych ji pozdravil a představil se, ale ona ke mně sama zvedla pronikavé šedavě zelené oči.
"Tome," zašeptala a s náznakem nostalgie v očích se na mě přívětivě usmála. Z ničeho nic mi v mysli vytanulo její jméno, jako bych jej snad nikdy nezapomněl a nebylo to sedm let, co jsem je na jazyku převaloval naposledy. Spolu s jejím jménem se mi vybavili všechny lumpárny, které jsme spolu jako malý špunti prováděli. Než mi odešla, bývali jsme nejlepší přátelé a jak je vidět, osud nás svedl znovu dohromdy.
"B-Bello," zašeptal jsem, jako bych stále ještě nemohl uvěřit tomu, že ta tak dospěle vypadající rusovláska je skutečně ta věčně uplakaná, s osudem nesmířená holčička, kterou jsem měl v mozku zafixovanou už od doby, kdy jsem se ocitl v dětském domově madam Benethové.
Autor: Helie
betaread: T-KAY







