Pouliční štěně I. 1.

22. dubna 2012 v 16:00 | T-KAY |  Pouliční štěně
Autor: Helie

Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že nikam nepatříš? Kdy ti každý pravidelně připomíná, že ty jsi jen odpad, že nikoho nemáš? A potom najdeš domov... a když ho najdeš, přijdou lidé, kteří se rozhodnou ti ho vzít...


"Ach bože, Tome. Budeš mi tak strašně moc chybět. Takový hodný chlapec jako ty. Přála bych si mít v domově víc chlapců tvého ražení. Takových, jako jsi ty, drahoušku, je jen málo, a já o tebe mám přijít," zavzlykala Matka ústavu a políbila mě na rozpálené čelo. "Proč? Proč mi musí vzít tebe?" brečela. Nikdy jsem ji neviděl takhle vyvádět kvůli odchodu některého z jejích svěřenců. Kdyby měla takhle brečet pro každého, kdo domov opouští, nedělala by nic jiného.


Madam Silvia Benethová je zámožná žena ve starších letech, které před dvaceti lety zemřel muž. Zdědila velké dědictví, řekl bych rodinné bohatství Benethových, a protože sama nikdy neměla děti, založila si tenhle útulek. Já osobně jsem tu deset let, čili od tří let, i když s přestávkami. Madam Silvia, Matka, pravidelně posílala své svěřence do spřátelených domovů se školami, abychom nebyli úplně negramotní. Já jsem jezdil pryč často. Matka mi často říkávala, že do mě vkládá velké naděje, že ví, že jsem výjimečný a jednou se ve společnosti prosadím.

"Avšak jsem šťastná, Tome. Věřím, že budeš s touhle rodinnou šťastný. A když bude můj chlapec šťastný, budu šťastná i já," usmála se na mě přes slzy a prudce mě objala. Ztratil jsem se v její náruči, do které jsem se jako malý chlapec chodíval vybrečet, když mi chyběla vlastní matka.


Moje matka? Kdo to je? Nevím, neznám její jméno, neznám její tvář, nevím, kde bydlí, ani z jakého důvodu mě odložila. Ne, neodložila mě ve třech letech, odložila mě hned po porodu. K domu jedné staré paní, kterou si také moc nepamatuji, i když se o mě tři roky starala spolu se svojí již dospělou dcerou. Jenže potom zemřela a její dcera nechtěla mít zatím závazky, a tak jsem skončil v domově madam Benethové, i když mi od ní dodnes chodí přání k narozeninám a k Vánocům.

Vlastně... Mé narození není tak úplně jisté, ale posílala mi přání vždy 1. září, protože ten den jsem se objevil na prahu její matky. Od té doby slavím v tenhle den narozeniny. Asi si myslíte, že i jméno mi daly ony, ale to ne... Prý jsem měl na peřince připíchnutý vzkaz, ze kterého znám jen své jméno.

Matka konečně povolila své sevření a otřela si slzy z bledých tváří.
"Běž, Tomi, a rozluč se s ostatními, než si pro tebe přijedou," popostrčila mě ke společenské místnosti, odkud se ozývalo nekonečné štěbetání, smích, nadávky a pláč ostatních dětí ubytovaných v ústavu. Všechno to však rázem utichlo, když jsem vstoupil do místnosti.
"Hele, Tom se jde rozloučit," zašeptal někdo.
"Jo, závidím mu," zašeptal mu někdo v odpověď. Všichni se postupně zvedli a začali se se mnou loučit. Máme v domově dobré vztahy, tedy alespoň já jsem sem konečně zapadl. Každého jsem objal, poplácal po zádech nebo si s nimi plácnul rukama. Všechny kromě jednoho.
"Bille? Ty se s Tomem nerozloučíš?" zavolala jedna z holek, která si jako jediná všimla, že věčně zachmuřený a černě oděný chlapec dál sedí na gauči a věnuje se čtení nějaké knihy.
"Ne," odpověděl jí prostě Bill, aniž by zvedl hlavu od knížky. O něm Matka mluvila vždycky jako o nejproblémovějším dítěti domova, a to přišel sotva před pár lety. S nikým se moc nebavil, a když nemusel být s ostatními, dával přednost samotě. Prý ho našli zuboženého na ulici, ale to jsou možná jen žvásty. Nikdo netušil, jak se k nám Bill dostal a hodně lidí to ani vědět nechtělo... Třeba já.

Podle toho, že Matka stále ještě nešla, jsem usoudil, že mám ještě nějaký ten čas k dobru. Posadil jsem se na podlahu a kolem mě se okamžitě posadili přátelé, kteří mi bývali nejblíž. Rozhodně bylo těžké pochopit, že je už nikdy neuvidím.
"Tome? Už jsou tady," vešla do místnosti Matka a rozhlížela se, jako by mě nemohla najít. Ulehčil jsem jí práci tím, že jsem vstal. Usmála se na mě a odešla, aby mi ještě nechala v posledních chvílích osobní prostor.

"Tak se tu, lidi, mějte," usmál jsem se smutně do místnosti a nervózně si prohrábl po ramena dlouhé hnědé vlasy.
"Ty se taky měj, Tome!" zavolal někdo. Vděčně jsem se usmál a naposledy zamával. Posledním, na koho padl můj pohled, se stal Bill. Když ucítil můj pohled, zvedl oči od knížky a uličnicky se usmál. Opětoval jsem mu úsměv a radši se odporoučel z místnosti, aby Matka a moji noví rodičové nemuseli čekat.
Matka stála za dveřmi společenské místnosti a teď zrovna jsem měl její ruku položenou přes ramena, jak se mě snažila popostrkovat směrem ke kuchyni. Bylo jen málo těch, kteří se do kuchyně podívali. Vstupenka do kuchyně byla jasná - udělej nějakou lumpárnu a na 99,9% si můžeš být jistý, že se tam podíváš. Já osobně jsem se dnes podíval do kuchyně poprvé.

Za velkým stolem seděli dva lidé. Oba jsem je v minulosti viděl už dřív, tu ženu častěji. Oběma bych tipl něco kolem čtyřicítky. Takový ulízaný pán, který nevypadal, že by mu říkal něco pojem smysl pro humor, a jeho baculatá, usměvavá manželka. Matka mi říkala, že ten pán, Henry, je šéf v nějaké firmě, o které jsem nikdy neslyšel. Možná proto má už od pohledu tak sympatickou ženu. Henryho jsem viděl naposledy asi sedm let zpátky, kdy si zde adoptovali jednu dívku. Její jméno jsem za ty roky zapomněl.

"Ahoj, Tome," usmála se na mě zářivě žena, Linda. Henry se ani neobtěžoval mě pozdravit, jen si mě pátravě prohlížel. Tuším, že zjišťoval, jestli mu chlapec jako já nebude nikde dělat ostudu. Nemám rád, když mě někdo takhle hodnotí, aniž by mě prvně poznal.
"Chlapec potřebuje nové šaty," odtušil Henry a dál se mojí osobou nezabýval.
"Ano, však s ním chceme hned vyrazit na nákupy," šťouchla ho Linda pod žebra a poťouchle se zasmála, jako by to nebylo něco přes dvacet let, co vyrostla z puberty. Henry ani nepozvedl koutky. Ne, tohle rozhodně není sympatický člověk.

Vybírali si mě podle fotky, až později jsem začal Lindu vídávat u Matky. Chodívaly spolu kolem hřiště a o něčem si povídaly. Většinou se dívaly na všechny děti, až teprve pár posledních týdnů jsem byl středem jejich pozornosti já.

"Tome, všechny papíry už jsme vyřídili. Teď jsi jenom náš," usmála se na mě Linda a vstala od stolu, aby mě mohla obejmout…

Autor: Helie
betaread: Janule
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Cicibu-Chan* ^.^ *Cicibu-Chan* ^.^ | Web | 22. dubna 2012 v 19:14 | Reagovat

Hmm Dokonalý Dess.. jinak si tě ořidám ju? **

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama