Phantom of the Opera 3.

29. dubna 2012 v 16:00 | T-KAY |  Phantom of the Opera


Bill:


"Kde... kde jsi to sebral?" zeptal jsem se zaraženě. Nechápal jsem to, tohle byl můj "podpis". Nechával jsem tyhle růže v Opeře, když jsem nechtěl, aby mě někdo viděl.
"Našel jsem ji v Opeře. Krásná, viď? Ležela na křesílku v jedné lóži," zamumlal Tom a přičichl ke kvítku s černou páskou. Vrátil se pohledem ke skleničce a napustil do ní vodu. Pak se ještě zarazil, když si všiml střepů. "Sakra," zanadával a opět skleničku i s růží položil na linku. Někam odběhl, zatím co já pohledem hypnotizoval růži.



Nechápu, jak se k Tomovi dostala. Dnes večer jsem v divadle nechal jedinou růži a tu jsem skutečně nechal v lóži. Že bych se před tím nepletl a ta hlava v hledišti byla skutečně Tomova? To je šílené! Ale jak se potom růže dostala k Tomovi? Co dělal v lóži číslo pět? Věděl o mně snad...?


Z hlubokého zamyšlení mě do reality vrátil Tom, který se přiřítil se smetáčkem a lopatkou. Nametl střepy na lopatku a vyhodil do odpadkového koše. Odnesl náčiní zpět do komory a vrátil se pro růžičku. Chvíli jsem si připadal jako duch. Tom se chystal odejít, ale ve dveřích se zastavil a otočil se.
"Dobrou noc, Bille," zamumlal. Nestihl jsem mu ani odpovědět a už se jeho hlučné kroky ozývaly na schodišti. S hlasitým povzdechem jsem zhasl v kuchyni a také se odporoučel do svého pokoje.


Na posteli ležela má černobílá kráska spolu s pláštěm stejné barvy, který jsem zabavil v depozitáři Opery. Myslím, že je spravedlivé, aby mě s ní něco takového pojilo, když já ji zásobuji operami. Přišel jsem domů a akorát se na příjezdové cestě ozval zvuk Gordonova auta. Sotva jsem se stihl převléct, na uklízení už nezbyl čas.


Něžně jsem sklidil kostým Fantoma Opery do skříně pod oblečení a na posteli popadl pyžamo. Po namáhavém dni jsem potřeboval sprchu. Zamyšleně jsem došel do koupelny a shodil ze sebe oblečení. Hlavou se mi pořád ještě honily myšlenky na Tomovu růži.


*


Procházel jsem kolem Tomova pokoje zpátky do toho svého. Zasekl jsem se, když jsem spozoroval, že dveře jsou pootevřené. Ze tmy pokoje se linula tichá hudba. Zaposlouchal jsem se do tichých tónu piána, ve kterých jsem poznal Song for the Sienna od Briana Craina. Zapudil jsem touhu otevřít dveře a vtrhnou dovnitř. Odložil jsem svoje oblečení přede dveře svého pokoje a tiše se připlížil k dveřím do Tomova pokoje. Škvírkou jsem nakoukl dovnitř.


Tom seděl na posteli a zíral na růži na nočním stolku. Zpozoroval jsem, že se mu pohybují rty. Šeptal.

Tom:


"Zajímalo by mě, čí jsi. Kde ses tam asi vzala? Nechal tě tam Fantom? Pro koho?" mumlal jsem směrem k rudé růžičce. Tolik otázek a žádná s odpovědí... Jediná otázka však převládala nad ostatními. "Kdo vůbec Fantom Opery je?"


Song for the Sienna skončil a pokojem se ozvalo skřípění dveří. Okamžitě jsem trhl hlavou jejich směrem, ale nikoho jsem v nich neviděl. Podezřívavě jsem to šel ještě zkontrolovat, než jsem se uložil do postele.


Znepokojeně jsem zavřel oči, avšak brzy si na mě únava vybrala svoji daň a nechala mne upadnou do říše roztodivných snů.


Bill:


Vytušil jsem, že Tom konečně spí a jako každý den se vloupal do jeho pokoje. Přidřepl jsem u jeho postele a chvíli se kochal pohledem na poklidný spánek toho malého anděla, jež jsem se vší pýchou mohl nazývat bratře, i když to nebylo zrovna oslovení, které bych si pro něj rád vybral. Napadala mne spousta přezdívek, které si mezi sebou špitávali dva milenci a které bych já rád užil pro něj.


"Dobrou noc, Tome," zamumlal jsem nepřítomně a políbil jej na čelo. Vstával jsem ze země, když se můj pohled nedobrovolně stočil k nočnímu stolku. "Nechci, abys věděl o mé existenci, Tomi. Je to pro tvoje dobro," zašeptal jsem, spíš abych uklidnil sebe než nic netušícího, spícího Toma. Popadl jsem skleničku s růží a rychle opustil temný pokoj.


Tom:


Stál jsem na podiu a všude kolem mě se hromadila mlha. Rudá opona se roztáhla a já dostal možnost nahlédnout do hlediště Národní opery, které zelo prázdnotou. Dokonce ani v části pro orchestr se nikdo nenacházel. Stál jsem tu naprosto sám, nebo jsem alespoň měl možnost si to myslet.


Z ničeho nic se Operou rozlehly táhlé tóny varhan. Rozhlížel jsem se zmateně po sále a hledal, odkud hudba pochází, když v orchestrišti není ani noha. Zmateně jsem pobíhal po podiu, když v tom se do hudby vetřel smích. Ohlédl jsem se za jeho zdrojem. Zvuk pocházel z lóže číslo pět po levé straně sálu.


Nechápavě jsem zíral na lóži a snažil se ve stínu objevit jakýkoli pohyb, který by mohl smích vyluzovat, avšak jediné, co zůstalo mému zraku odhaleno, byla tma.
"Vidíš tam něco?" zeptal se někdo za mnou. S úlekem jsem se otočil tváří v tvář dotyčnému, abych směl pohlédnout do temných očí čokoládové barvy. Na bezchybně tvarovaných rtech mu pohrával okouzlující úsměv. Valnou část obličeje však zakrývala černobílá karnevalová maska


Před obličejem se mu mihla ruka, ve které svíral rudou růži ovázanou černou páskou. Natáhl ruku v kožené rukavici ke mně a přitiskl mi růži k hrudníku. Na tváři mu opět zahrál úsměv. Chvíli potom se rozplynul v mlze, která nás obklopovala, a mě tam nechal stát samotného s jedinou růží...


Autor: Helie
betaread: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama