Phantom of the Opera 2.

26. dubna 2012 v 16:00 | T-KAY |  Phantom of the Opera
Autor: Helie

Bill:


Dnes je můj den. Nejdůležitější den mého života. Ten, pro který jsem zavrhl rodinu a opustil Toma. Den, pro který jsem se zrodil. Poprvé uslyším tóny své opery z úst vytrénovaných profíků, poprvé zjistím, jaké to je, být slavým.
Už dávno se budovou národní opery rozneslo poslední zvonění, zatím co se můj tichý stín plížil po spoře osvětlené chodbě k loži číslo pět. Pomalu jsem si začínal uvědomovat určité spojení mezi sebou a karnevalovou maskou. Doplňovala mě, jako nikdy nic a nikdo. Možná až na Toma...



To právě díru po něm držela gumička velkolepé masky pohromadě. Nechci myslet na minulost. Ne teď, když mám celou budoucnost před sebou. Tiše jsem se vecpal do lože velkolepé Národní opery a usadil se na rudě polstrovanou židli se zlatými ozdůbkami. Přímo naproti mně se od stropu pohupoval obří křišťálový lustr s tisící svíček po okrajích, které se sami zapalovaly po zatažení za provázek ukrytý v zákulisí.


Vyklonil jsem se přes zlaté zábradlí v loži a podíval se do publika. Jediná hlava, která mi přišla tolik známá, vyčuhovala nad ostatními. Ne, že by snad patřila nějakému exrémně vysokému člověku... Nad ostatními dominovala dlouhými rozpuštěnými dredy. Zatřásl jsem hlavou a otočil se k podiu, zatím co svíce na lustru jako mávnutím kouzelného proutku pozhasínali a ztichlým sálem se rozezněly první tóny árie, která vznikala pod mojí rukou.


Tom:


Nesnáším obleky. Mám rád své pohodlí a tohle rozhodně nic pohodlného není. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po ložích. Seděli jsme prakticky uprostřed, takže jsem neviděl akorát na lože za mnou. V páté loži od kraje na levé straně neseděl dlouhou dobu nikdo. Vím to, díval jsem se. Teď jsem si ve skomírajícím svitu svíček mohl všimnout temného stínu v masce. Chtěl jsem na něj upozornit matku, když v tom spustili první tóny árie.


Byl jsem ohromen. Když hlavní sólistka začala zpívat, doslova jsem oněměl. Kouzlo opery mne vtáhlo do svého děje a já se po celou dobu nezmohl na jediné slovo. Tedy dokud mi matka nešťouchla do ramene. S nechápavým výrazem ve tváři jsem se k ní otočil.
"Zlatíčko, přestaň si broukat," zasyčela mi do ucha. Broukat si? Já si nebroukám! Nebo snad...


Sólisté zapěli a já zpozorněl. Melodii jsem znal. Slyšel jsem ji... už dřív. Zbytek představení jsem se nevěnoval prakticky ničemu jinému, než přemítání o tom, kde jsem melodii jen mohl slyšet. Chvílemi jsem dokonce znal i slova. Nemožné...


*


Když opera skončila, máma, já i zbytek publika jsme vyskočili na nohy v bouřlivém potlesku, kterým jsme herce odměňovali za neskutečný výkon.
"A teď přijde autor," zamumlala máma. "Ráda bych věděla, kdo tak skvělé dílo napsal."


"V této chvíli se u většiny premiér děkuje autorovi. I my bychom rádi poděkovali, avšak autor této opery nemůže přijít mezi nás," zahřměl hlas jednoho ze sólistů a div, že se pod silou jeho hlasu celé divadlo nesložilo jako domeček z karet. "Avšak přesto velice děkujeme Fantomovi za jeho neuvěřitelnou hru!" vykřikl a záře reflektorů dosud zářících na podium se stočila k loži číslo pět, ve které však nikdo neseděl. Ztichlým sálem se ozvalo klapnutí dveří lože, jak dotyčný opustil své místo.


"Kdo to byl?" šeptali jsi snad všichni v sále a naprosto zapomněli na tleskání. Začal jsem odstrkovat lidi kolem sebe.
"Thomasi? Co blázníš?" zavolala za mnou máma, ale já jen zatřásl hlavou v odpověď a utekl. Zastavil jsem se u baru dole v budově. Zadýchaně jsem vydechl, zatím co barmanka trpělivě vyčkávala na mé přání.


"Kdo napsal tuhle hru?" zeptal jsem se a ukázal na plakát poukazující na dnešní premiéru.
"To nikdo neví. Objevil se tu asi před rokem a donesl majiteli Opery scénář. Nikdy nikomu nedovolil, aby se dostal do jeho osobního prostoru a nikdy ho nikdo neviděl bez jeho černobílé karnevalové masky. Nechává si říkal Fantom Opery. Neptejte se na něj, mladý muži. Akorát vás to může dostat do problémů," zamumlala barmanka. "Něco k pití?"
"Ne, díky a děkuji za informace. Zatím nashle," zamumlal jsem ve shonu a vyběhl po schodech k ložím. Mé kroky vedly k loži číslo pět.


Rozrazil jsem dveře a nahlédl dovnitř. Nikde nikdo, jen rudá růže s černou mašlí ležící na polstrovaném křesílku. Pod ní ležel vzkaz.
Pro Tebe, bylo napsáno na obálce zapečetěné pečetním voskem ve tvaru lebky. Nervózně jsem se rozhlédl po loži a sebral růži. Obálka zůstala nedotčená ležet na křesílku.


*


"Tome! Kam jsi utekl?!" zakřičela máma, když jsem se jí s růžičkou v rukou zapletl do cesty.
"Potřeboval jsem na vzduch," pokrčil jsem rameny. "Mami, nemůžeme už konečně jet?"
"Jistě. Gordon už stojí před Operou. Čekalo se jen na tebe."


*


Doma jsem okamžitě doběhl do kuchyně a popadl první skleničku, která mi padla do ruky. Shodil jsem přitom nějaké hrnečky, které se zařinčením dopadly na zem a křehký porcelán se rozbil na kousky. Rychle jsem začal sklízet napáchanou spoušť. Zavadil jsem prstem o jeden střípek, který mi prořízl kůži. Vztekle jsem zasyčel.
"Co tu děláš, ty blázne jeden?!"
"Co by, dobrovolně si masakruju ruce... Nevidíš?!" zasyčel jsem vztekle na Billa, jako by za moji nemotornost mohl on.
"Ukaž," zamumlal a popadl prst do ruky. "Nic to není. Jen troška krve." Zvedl můj prst ke rtům a opatrně přejel jazykem po rance, aby ji zbavil krve. "Co tu vůbec takhle pozdě v noci děláš?"
"Vrátili jsme se s mamkou z opery a já si sem šel pro vázičku."
"Pro vázičku?"
"Jo," přikývl jsem a opatrně vzal do ruky křehkou rudou růži omotanou černou mašlí, na kterou Bill zůstal zírat pomalu s otevřenou pusou.

Autor: Helie
betaread: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama