Phantom of the Opera 1.

24. dubna 2012 v 15:00 | T-KAY |  Phantom of the Opera
Autor: Helie

Bill:


Hudba je dar, je to lék. Dokáže hojit rány, tišit bolest, zachránit zvrácenost duše. Dokáže ve tváři vykouzlit úsměv, vrátit jiskru v oku. Dokáže spasit lidský život a zahnat vábení smrti. Nic nikdy nebude mít takovou sílu, jako právě hudba. A já si jí vážím, nebojím se podlehnout jejímu kouzlu. Její magie již dávno ovládla můj život a dokázala jej změnit od základu. Jen v jejím opojení se cítím skutečně bezpečně. Ona tvoří můj svět. Svět bez Něj. Svět, kde díky hudbě necítím silné rány, které mi osud tak štědře nadělil...



Mé jméno je William Kaulitz, pro přátele Bill, a žiji dvojí život. Jedním z nich je rodinný život sedmnáctiletého chlapce z Německa, který nadevše miluje svoji rodinu a pravidelně navštěvuje školu. Jeho život je typická rodinná idilka, kterou v dnešní době najdete snad už jen ve filmech a i tam se vždycky něco posere, jinak by na to přeci nikdo nekoukal.


Samozřejmě, že i v této části mého života se muselo něco posrat. Proto taky ta druhá část. Aby jste rozuměli, když přijdete k nám domů, v kuchyni najdete mámu, jak něco kuchtí, u televize najdete jejího manžela Gordona, jak se dívá na fotbal a jiné takové ty vyloženě chlapské věci, a potom vyjdete do patra, které je rozdělené na dva pokoje. Za dveřmi na levé straně od schodů najdete neuvěřitelný chaos. Všude po pokoji se válí zmuchlané špinavé oblečení a použité spodky. Na zdech visí (dost křivě) plakáty nějakých těch slavných, kteří naprosto unikají mému vkusu. Správně, to není můj pokoj.


Je to pokoj mého dvojčete, Thomase Kaulitze, pro přátele Toma. Můj pokoj je ten, jehož dveře najdete na opačné straně chodby, než je tahle skládka. Dříve jsme měli společný pokoj, ale to už je minulostí. Dnes jsem za to rád.


Když nakouknete za moje dveře, najdete přesný opak Tomova pokoje. Vše je pečlivě utříděno na svém místě, nikdy nenajdete ani zrníčko prachu. Pokoj voní čistotou, postel je pečlivě ustlaná a jediné, co kazí uklizené prostředí, jsou papíry rozházené všude kolem... Čímž se pomalu dostávám ke druhé části svého já.


Kdyby jste náhodou zabloudili do mé skříně, tam někam pod haldy černého oblečení, najdete druhou část mého já. Na dně spočívá černobílá karnevalová maska, kterou jsem si koupil před mnoha lety při týdenní dovolené v Brazílii. Tehdy jsem ještě neměl ani ponětí, jak tento kousek umělé hmoty a látky ovlivní můj život. Tehdy jsem ještě nebyl znám jako Fantom Opery...


Tom:


Sedím v tichu svého pokoje. Dusí mě. Ke svému životu potřebuji hluk a zvuky, tohle ticho mě zabíjí. Od té doby, co se začal ztrácet, je tu pořád jen ticho. Neozývá se tu jeho smích a jeho sarkastické komentáře...


Není tu.... A neuvěřitelně mi chybí. Je to přece můj bratr, měl by tu být se mnou. Ale ne... on dává přednost těm svým kámošům předem mnou.
Smutně si složím hlavu do dlaně a na laptopu zmáčku tlačítko Play. Z malých reproduktorů se ozvala tichá hudba Briana Craina. Našel jsem ho sotva nedávno a přitom mě tichá hudba jeho piána dosud nepřestala ohromovat. Naplňovala prázdnotu mé tělesné schránky. Jako by mi vracela Billa...


"Tome! Večeře!" zavolala z kuchyně matka a přerušila tím kouzlo Brianovi hudby. Vypnul jsem přehravač a vyplížil se z pokoje. Tupě jsem zíral na dveře Billova pokoje. Instinktivně jsem zatahal za kliku a dveře se s tichounkým vrznutím otevřeli. Pokoj zel prázdnotou. Zakroutil jsem hlavou nad svým nesmyslným činem, zavřel dveře a pokračoval v cestě do kuchyně.


"Kde je Bill?" zeptal jsem se jen tak mimochodem během večeře. Nikdy mi nic neřekl. Dřív jsme fungovali jako ti nejlepší přátelé... Každý věděl o tom druhém úplně všechno. Ale potom si Bill našel tyhle své nové kamárády a začal se svévolně vypařovat z domu, aniž by někomu něco řekl. Občas prohodil pár slov s matkou, ale to byla skutečná výjimka.
"Někde s přáteli," pokrčila matka rameny. "Poslyš, Tome, mám takový menší problém a myslím, že bys mi mohl pomoci s jeho vyřešením. Má kamarádka, se kterou jsem měla jít zítra na operu, onemocněla a nemůže se bohužel zúčastnit. Gordon se mnou jít nechce a Billa se asi nebudu mít příležitost zeptat. Tak mě napadlo, jestli bys třeba nechtěl zkusit něco nového a jít tam se mnou. Udělal bys mi tím velkou radost!"


Opera? Nikdy jsem na žádné nebyl, ale vždycky jsem chtěl něco takového vidět. Nemám tušení proč, ale prostě chtěl. Mám rád atmosféru divadla a vždy jsem pevně věřil, že na opeře je tato atmosféra ještě silnější.
"Půjdu," souhlasil jsem nakonec a matka mi spokojeně prohrábla rukou dredy těsně před tím, než mě objala.


*


Večer jsem se neklidně převaloval v posteli, nemohl jsem usnout. Nějakým zvláštním způsobem jsem se na zítřejší večer neuvěřitelně těšil. Asi tak jako na všechny věci, které jsou jednou poprvé. Pevně zachumlaný v peřinách jsem se převaloval v posteli, když dveře od mého pokoje lehce zavrzaly. Potlačil jsem touhu otočit se za zvukem a zjistit, kdo jej způsobil.


K mé posteli tiše doklekl Bill. Stihl jsem postřehnout, že na chodbě nesvítí světlo a bráška má přes obličej černobílou masku z Brazílie. Pomalu si sejmul z obličeje masku a já se tiše modlil, aby nepostřehl, že mám otevřené oči.
"Dobrou noc, Tomi," zašeptal a přitiskl horké rty k mému čelu. Tiše jsem vydechl pod jeho dotekem. Často jsem míval tenhle sen. Ale až dnes jsem zjistil, že to nejspíš ani žádný sen není. Bill plavně vstal a opustil můj pokoj...

Autor: Helie
betaread: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama