Darované srdce 2.

26. dubna 2012 v 15:00 | T-KAY |  Darované srdce


O 13 let později:

V ztemělém pokoji ležel na posteli chlapec a v ruce držel fotku malé holčičky. Nikdy totiž na tu holčičku nezapomněl. Ani nechtěl. Jeho nenávist sice byla menší, ale stále nezapomněl slova otce jeho zemřelé kamarádky.
Tom vyrostl v muže. Měl tolik děvčat, že si mohl vybírat, ale on nechtěl. Maximálně tak úlety na jednu noc, ale vztah nevyhledával. Aspoň prozatím.



"Kim, tolik mi chybíš," šeptal směrem k fotce, kterou držel v ruce. "Jak jen mohli tvoje srdce jen tak někomu dát? Vím, že mu to možná pomohlo, ale proč jsi musela umřít zrovna ty," mluvil dál.
V celém jeho pokoji bylo ticho a tma. Ale jeho oči si už na tu tmu zvykly, takže mu nic nedělalo problem.


"Tome?!" ozvalo se ze spodního patra jejich domku.
Tom se trochu lekl, položil opatrně rámeček s fotkou na stolek a vstal.
"Už jdu mami," křikl směrem ke dveřím.
Sešel ze schodů a utíkal hned do kuchyně. Nejdříve jí pomohl s nákupem a pak si sedli společně ke stolu.
"Mami, děje se něco?" zeptal se Tom, když si všiml, že je jeho mamka zamyšlená.
"Ale to nic. Jen když jsem procházela naší ulicí, všimla jsem si že dům naproti je už prodaný. Vypadá to, že budeme mít nové sousedy," odpověděla Nadine.
"Ach tak," hlesl Tom a dál už se o nic nezajímal.


Mezitím kdy se v Magdeburgu bavil Tom se svou matkou, se mladý černovlasý chlapec balil, protože druhý den se stěhují z vesničky do menšího města.
"Mami, kde mám všechnu kosmetiku?" zavolal z pokoje na svou matku.
"Bille, tam kde máš všechno. Zlato, jsi roztržitý. Na chvilku toho nech a pojď se najíst," smála se jeho maminka.
"No tak jo," Bill všeho nechal a šel dolů za svou matkou a starším bratrem.
"No bráško, divím se, že už nemáš sbaleno. Já už mám všechno v kufru," dobíral si Andreas svého mladšího bratra.
"No, to je lehky zabalit si ty dvoje džíny, čtyři trika, dvě mikiny a bundu. To totiž vlastníš," rejpnul si Bill.
"A kdo může za tvůj šatník, co?" vracel mu to Andreas.


Maminka Simone se jen usmívala, ale nikdy nezapomněla na den, kdy málem o mladšího syna přišla. Ten den se jí vracel v nočních můrách, ale vždycky je zahnala faktem, že její syn žije a to je hlavní.


I Andreas si ten den pamatoval. I to, jak seděl u jeho postele a držel ho tenkrát za ruku.
Jediný Bill si z toho dne moc nepamatoval. Jen možná to, jak si s Andreasem hráli a pak bolest. Jediné, co mu připomínalo fakt, že tu už třináct let nemusel být byla teď už malá jizva na jeho hrudníku. Dřív byla o hodně větší.


A to byl možná důvod jejich stěhování. Jednak to měl Bill blíže do nemocnice na kontroly, které měl jednou do roka a jednak, že v tom městě bydlela rodina té, jejíchž srdce bije v Billově hrudi. Její rodče si přáli poznat toho, co dostal srdce jejich holčičky. Pak se ti manželé, kteří měli později dalšího potomka, stali přáteli Trümperových.


Jelikož byla neděle, tak to pro ně bylo ideální. Protože hned další den nastupovali do nových škol. Bill si musel dodělat poslední ročník na střední, jelikož toho moc zameškal a Andreas nastupoval na Magdeburgskou vysokou školu. Hlavně proto, že už kdysi poslal přihlášku. A navíc byl začátek nového roku, ale diky tomu stěhování ani jeden z chlapců nenastoupil do školy. To se mělo odstěhováním z jejich rodné vesnice změnit.


Jejich otec už byl asi hodinu v novém domě a zařizoval nastěhování nábytku. Ten zbylí měli ještě v domě a taky pro ten přijedou stěhováci, ale to už by tu nikdo neměl být. Navíc byl ten koupený dům o mnoho větší než jejich dosavatní.

**

Nadine, Tomova matka zatím seděla u okna a sledovala práci stěhováků u protějšího domu. Měla v plánu pak nové sousedy přivítat. Ale spíš si dělala starosti o svého syna Toma. Sice byl jedináček a měl přátel dost, ale věděla, že v jeho srdci je neskutečně prázdno. A to už od té osudné noci, kdy jejich dlouholetý známý Liank jim přišel oznámit, že jeho žena s dcerou měli nehodu. Té osudné noci se právě v Tomově malém srdci rozhořela nenávist. Také proto, že jeho první dětská láska zemřela a její srdce dostal jakýsi malý umírající chlapec. Nikdy od nich nechtěla slyšet jméno toho chlapce. Věděla jak dokáže být Tom zlý, když někoho nenávidí. Nechtěla aby ten chlapec trpěl za něco, co vlastně nezpůsobil a za co nemohl.


Viděla muže, který právě stěhováky peskoval. Asi hlava rodiny. Třeba mají děti. A kdyby byli v Tomově věku, mohl by se s nimi spřátelit. Potřeboval zpestření. Jeho život provázela právě zmiňovaná nenávist.
**
Tom potřeboval vypadnout z domu. Ani ve snu nebyl zvědavý na nové sousedy. Klidně ať to klidně jsou nějaké roštěnky, jemu to bylo jedno. Zase jel za rodiči jeho kamarádky Kim. Potřebova být někde, kde mu jí to připomínalo. I když si rodiče Kim později zadělali na další a kupodivu holčičku, tak sice jí měl rád, ale za prvé jí spíše ochraňoval než jí měl rád. Možná když byl malý, tak se tenkrát ujišťoval, že neskončí jako Kim. Ale když tam přijel připadalo mu, že oba dospělí jsou v jiné náladě, než obvykle.


"Dobrej!" pozdravil je oba.
"Ahoj Tome. Jak je?" zeptala se ho Shien.
"No nic moc, ale takovej jsem já. Copak se děje?" zeptal se jí.
"Nic jen jsme rádi, protože se do Magdeburgu stěhuje rodina toho chlapce, který dostal srdce naší Kim," usmála se.
Takže bude tady! Konečně se budu moct pomstít! Vzal mi mojí Kim!To vše se mu honilo v hlavě, ale jiný hlásek mu našeptával, že on je v tom vlastně nevinně. On umíral a byla náhoda, že dostal Kimino srdce. Ne, on je příčinou jeho nenávisti.
Nikdy totiž nezapomněl.


"A proč jste toho tak šťastní? Já bych nikdy nebyl," zajímal se.
"Víš ten chlapec je tak trochu jako Kim. Má něco z ní," odpověděla Shien.
"Jak to víte?" divil se.
"Tome, my už jsme s ním i s jeho rodinou setkali. Je to opravdu obdivuhodný chlapec," usmála se Shien a Tomovi se doslova zvedl žaludek.


Tím jak ho vychvalovali se mu dělalo zle. Vždyť on má srdce jejich dítěte. Měli by ho nenávidět. Ale oni ho mají rádi a ještě se rozplývají nad tím jakej je. Musel odtamtud pryč. Rychle se s nimi rozloučil a šel tam, kde ho nikdy nikdo nenašel. Na jeho tajné místo. Místo, kam se chodil odragovat a vypnout.


Když tam došel lehl si do trávy a přemýšlel nad tím vším.
Ten kluk ale za to nemohl. On její srdce dostal náhodou. Nejspíš ho opravdu potřeboval, když mu ho dali. Jak asi umíral. Co mu asi tenkrát bylo. Kolik mu asi je.
Nemohl přestat myslet na to, že se jednou přece jen s tím dotyčným setká. Je to stejně nevyhnutelné jako smrt.

**

Bill akorát dobaloval poslední kousky oblečení. Už se stmívalo. Přesně v tuhle dobu měli vyrazit k novému domovu. Andreas seděl na předním sedadle ale pořád Billa kontroloval. Sotva naložili kufry a vyrazili, začal být Bill unavený. Nevěděl, čím to bylo. Byli sotva v polovině cesty a Bill usnul. Andreas se každou chvíli otáčel aby měl jistotu, že bratrovi nic není. Věděl, že už je dospělý, ale jelikož věděl, co má Bill za sebou, dával na něj pozor pořád. Dokonce byl takovým jeho ochráncem, když ho děti odmítali přijmout. Andreas byl tak nejen bratrem ale i nejlepším přitelem.
Na místo dojeli asi za hodinu a půl. Gordon, jejich otec, už čekal u domu. Když viděl svého mladšího syna, bylo mu líto ho budit, tak ho vzal do náruče a odnesl do jeho nového pokoje.


"Mami, myslíš, že je dobrý ho hned posílat do nový školy?" zeptal se starostlivě Andreas své matky.
"Andy, nevidím to jinak. Víš přece, že je pro něj škola důležitá. Sám si to vydupal," povzdychla si Simone.
"Já vím, ale je to všechno rychle. Ani jsme se nestačili zabydlet a on už chce do nového prostředí. Tam ho už nemůžu chránit. Já budu jinde. Tolik se bojím, že to tam nedopadne dobře," strachoval se Andreas.
Vždycky byl tím, kdo byl Billovi nablízku, ale teď se to mělo změnit.


Autor: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama