Cejchovní znamení 2.

29. dubna 2012 v 18:00 | T-KAY |  Cejchovní znamení


Útěk

Míle daleko, v zemi, jenž nese název Igdar, tam, kde slunce neúprosně paří a barví písek doběla. Tam, kde panují přísná pravidla a nikdo si nedovoluje narušovat jejich rovnováhu. Tam, mezi dunami písku plahočí se cházka té nejnižší třídy, otroci samotného faraóna. V místě jejich práce mísí se krev s pískem, jak otrokáři nemilosrdně lynčují lidské bytosti. Provaz z pletené kůže šlehl vzduchem a zakousl se do zad jednomu z otroků, kteří ve skupině táhli blok pískovce na stavbu faraónovy hrobky. Faraón Amendetom vládl sotva několik měsíců, ale stavba jeho hrobky už započala. Otroci si mezi sebou často špitali o vysněných vlastnostech svého faraóna, ale otrokáři jejich skupiny rozháněli zpět k práci. Stejně jim to však stále vrtalo hlavou. Amendetom byl první faraón v historii, kterého stavba jeho hrobky absolutně nezajímala... A to, podle řečí otrokářů, nebyla jeho jediná zvláštnost.




Skupinka deseti otroků se příliš pomalu vracela po své v písku vyšlapané, krvavé cestičce k rozestavěné hrobce. Kolem hrudníku je svíraly omotané kožené popruhy, které se jim zarývaly do špinavé zpocené kůže plné ran od biče. Popruhy je poutaly k těžkému pískovcovému bloku. Mezi unavenými těly létaly rány biče, které prohlubovaly už tak zakrvavené rány. Každou chvíli se ze skupiny ozvalo zoufalé zavytí, jak konec biče našel svůj cíl. Duše otrokáře poklesla s každým zavřeštěním blíž k peklu a byla mu tak blízko, že nedokázal svůj bič zastavit. Ostatně ani nemohl... Znovu jím šlehl do masy těl a tetelící se vzduch prořízlo hororové zakvičení. Jeden z otroků klesl do písku na kolena. Otrokář, ještě než viděl jeho chvějící se tělo, věděl, o kterého ze skupiny zoufalců se jedná.

Prosoukal se mezi otroky, aby za pomoci biče zvedl ze země to vřískající štěně, které bořilo do dlaní obličej a na zádech se mu tvořily karmínové kapičky kolem rány, kterou otrokář svým bičem udělal. Otrokář věděl, že zrovna tohohle chlapce by trestat ranami neměl, protože jej v noci čekala důležitá slavnost v životě každého muže, ale nemohl mu dovolit takový projev slabosti. I ostatní otroci by za takové chování dostali pořádný výprask. Chytil chlapce za dlouhé černé vlasy a trhnutím jej donutil vstát. Rozvázal mu jeho popruhy a za vlasy ho dotáhl kus od ostatních. Všichni otroci se dívali na chlapcova záda a děkovali Bohům, že taková hanba nečeká i je.

Chlapec beze slova provinile stál, ruce sepnuté před tělem. Otrokář se napřáhl a konec biče se zaryl do chlapcovy kůže na zádech. Po umouněných tvářích se mu spustily slzy, ale nevydal jediný zvuk, který by donutil otrokáře přidat. Mysl koncentroval na počítání uštědřených ran. Věděl, že za projev slabosti jich bude minimálně padesát. Usykl, když mu bič rozštěpil kůži na krku. Vnímal krev, která mu v tenké stružce stékala přes klíční kost. Potlačil nutkání přitisknout dlaň na pulzující ránu a dál trpělivě stál, dokud mu otrokář nerozšlehal celá záda do krve. Cítil, jak se mu kolem mozku stahuje temnota a litoval, že nesmí položit do její konejšivé náruče.

Rány konečně ustaly a otrokář ho za paži dovlekl zpět k ostatním. Nasadil mu kožené popruhy a máchl bičem, aby skupinu opět rozpohyboval. Otroci se dali do neochotného pohybu a vlekli za sebou těžký pískovcový blok. Jejich cesta se neřídila délkou kroku. Radovali se z každého zrnka, které vklouzlo do neznáma pod kvádrem. Postrach v podobě biče nutil otroky do nadlidských výkonů.
"Pohněte těma svejma línejma prdelema!" řval otrokář a máchal kolem sebe bičem. Za roky práce měl trénovanou ruku a jeho bič skoro nikdy neminul cíl.

Blížila se doba oběda a otrokář zprostil své otroky popruhů, aby mohl jejich ruce a nohy spoutat okovy. Když všech deset otroků stálo spoutáno v řadě, otrokář máchl bičem a první v čele se dal do loudavého pohybu. Slunce stálo přesně uprostřed blankytně modré oblohy bez mraků a pražilo otrokům na nekryté hlavy. Zastavili až u obrovského stanu vyhrazeného pro pohodlí otrokářů. Otrokář sejmul okovy své skupině a ti se s radostí malého dítěte rozběhli do polní kuchyně pro dva dny starou okoralou kaši. Skupinka si s hliněnými miskami posedala do kroužku a horečně se pustila do jídla, zatímco jejich otrokář se stáhl do chladivého stínu stanu.

Už nemohl slyšet, jak nejstarší ze skupiny sdělují černovláskovi, že jej v noci čeká obřadní cejchování. Poté, co mu povykládali všechny novinky, které vyslechli při rozhovoru svého otrokáře s jednou z žen, se chlapec odpojil od své skupiny. Využil výjimečně volných rukou a nohou a rozběhl se ke skladišti pískovcových kvádrů. Stahoval se tam při každé jídelní přestávce, protože pouze tam, pod kvádry naskládanými přes sebe, panoval stín. Nalézal tam klid pro své modlitby a pro ventilaci svých zauzlovaných myšlenek. Sedl si do stínu mezi kvádry a složil své tělo do modlitební polohy. Prosil Bohy, aby jeho tělo zprostili bolesti a on mohl, i když mlád, odejít na věčnost...

*

Snědý otrokář s rostoucím hněvem k sobě samému strhl z obličeje překážející roušku. Za normálních okolností sloužila k tomu, aby uchránila jeho tvář před nechtěnými pohledy otroků. Teď letěla jako neřízená střela někam do kouta, kde se odrazila od plátěné stěny a sklouzla po ní dolů. Otrokář se zhroutil na dřevěné sedátko a složil hlavu do dlaní. Nehněval se na nikoho ve svém okolí. Hněval se hlavně sám na sebe. Škubl rameny, když mu přes něj přejely jemné ženské prsty a starostlivě jej hnětly.

"Anisi, co se stalo?" zeptala se žena starostlivě a oslovený k ní zvedl tmavě hnědé oči podlité krví. Zadíval se do poklidné, nepřirozeně bledé tváře ženy s příjemnýma pomněnkově modrýma očima. Sledoval cesty nazrzlých loken, které rámovaly její tvář, a plné růžové rty, ve kterých se uhnízdil permanentní úsměv.
"Zbil jsem ho," špitl otrokář a odvrátil od ženy tvář. Čekal výtky, projevy zklamání a možná i křik. Místo toho mu žena podala hadřík navlhčený studenou vodou a poklekla před něj do písku. Věděla, o kom otrokář mluví. Ten chlapec mu nedovoloval spát. Mluvil o něm často... Od té doby, co zemřela její sestra, kterou měli několik dní před její smrtí zaslíbit otrokářovi, spolu sdíleli všechno. Žádné tajemství mezi nimi nezůstalo tajemstvím.

"Anisi, ten chlapec je otrok. Stejně jako většina lidí zde. Je zvyklý na rány."
"Ale on má dnes cejchování... Amendetom mě předhodí La-ile jako večeři, až uvidí jeho rány."
"Přiveď ho sem. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Víš, otroci rány většinou mají. A jestli tvé chování bylo oprávněné, faraón to pochopí. Je to moudrý muž, Anisi. La-ila se bude muset spokojit s obyčejnou večeří."

*

Skončilo polední volno a Anis vyšel ze svého stanu do neúprosného slunečního žáru. Potřeboval pověřit někoho jiného hlídáním svých otroků, aby se s Mayou, ženou, která s ním trávila ve stanu všechen volný čas, starat o toho chlapce čekajícího na cejchování. Když ho otroci viděli přicházet, poslušně se seřadili do řady a čekali, až jim nasadí těžké okovy. Vždycky na něj poslušně čekali. Nikdo z nich si nepřál pokoušet sílu jeho biče. Jeho trénované oko si však okamžitě všimlo, že v řadě stojí pouze devět otroků z původní desítky. Přistoupil k nejstaršímu ze svých otroků a položil mu bič pod bradu.

"Kde je Bill?" prskl otrokovi do tváře. Muž se před ním chvěl jako osika.
"J-já nevím! U-utekl! Tahle se vy-vypaří vždycky, když d-d-dostáváme oběd. V-většinou se vrací dřív, než v-vy přijdete," vykoktal ze sebe otrok. Vyzařoval z něj takový strach... Všichni ze skupiny měli v paměti hluboko vyryto, že žádného z otrokářů není dobré naštvat. I když Anis patřil k mírnějším z nich, uměl vybouchnout. Ostatně právě proto dostal cejch otrokáře... stejně jako všichni ostatní.

Když Anis od otroka odstoupil, provázel ho jeho úlevný vzdech. Rychle spoutal své otroky k sobě. Nechal je stát před stanem, aby vyhledal někoho, kdo za něj odpoledne převezme směnu. Nemusel jít daleko, narazil na otrokáře, kterému nedávno zemřel otrok. Jeho skupina byla i bez toho žalostně malá, proto ji se smrtí dalšího otroka zrušili a zbylé otroky rozdělili do jiných skupin. Otrokář dostal prozatímní volno, kterého využívali ostatní otrokáři při zaskakování nebo při nočních směnách.

"Ébdere! Tebe zrovna hledám!" zvolal Anis, když se srazili na cestě do Ébderovy části stanu.
"Co pro tebe mohu udělat, Anisi?" zeptal se vlídně padesátiletý otrokář. Věk a celoživotní práce v neúprosném slunečním žáru se značně podepsaly na jeho zdravotním stavu. V obličeji měl vepsané hluboké vrásky, oči měl povadlé a bez lesku. O vlasy už dávno přišel. Cejch na jeho krku se zdál být ošklivě podebraný, kůže kolem něj hnisala.

"Můj otrok bude dnešní noci cejchován a mou povinností je dostatečně jej pro Amendetoma připravit. Mohl bys prosím strávit zbytek mé denní směny s mojí skupinou?"
"Ale samozřejmě. Stejně náplň mého dne tvoří pouze nevlídná nuda," zachechtal se Ébder a udeřil přátelsky Anise do ramene.
"Díky, Ébdere, děkuji mnohokrát! Bohové ti to oplatí!" usmál se na něj srdečně Anis a spolu s ním opouštěl příjemný stín navršených plachet. Sledoval, jak jeho otroci zmateně odchází spolu s Ébderem, který už ani nedbal na zásadní pravidla a nenosil svoji roušku. Všichni jej stejně znali a otroci jej respektovali i bez využívání biče. Ébder šel vedle nejstaršího otroka v čele zástupu a přátelsky si povídali, jako by mezi nimi nebyl obrovský skok v hierarchii.

Anis se ještě dlouho po jejich odchodu poflakoval kolem stanu. Čekal, dokud jej neopustí poslední skupiny otroků, aby se mohl vydat hledat svého uprchlíka.


Autor: Helie
betaread: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama