Bolest

25. dubna 2012 v 14:00 | T-KAY |  ONE-SHOT
Autor: T-KAY


Procházím se tak potemnělou ulicí. Pouliční lampy slabě svítí a mou postavu spíš zahaluje stín, Nejsem schopný vyjít na světlo. Za prvé proto, že nechci aby někdo viděl můj obličej zmáčený od slzy a za druhé, rád žiju ve stínu.
Proč mám vlastně zmáčený obličej slzami? Jednoduše. Trpím. Trpím nešťastnou láskou. Klidně to upřesním. Je to asi měsíc, co jsem svého bratra, dvojče, začal vnímat jinak než jako bráchu. O to složitější je to před ním tajit. Jeho bíla pokožka, jeho čokoládová očka, jeho jemné rtíky. Všechno mě přivádí k šílenství. A dneska? To bylo už i na mě moc.
Zrovna za mnou přišel, že si chce popovídat. Zase se mezi námi srthla hádka. Jako pokaždé poslední měsíc. Nevím, ale vždycky jsem vybouchl. Možná asi proto, že jsem viděl, jak je slepý, že nic nevidí. Jak by taky mohl. Vždyť se to snažím hlavně před ním tajit.



Flashback

"Tome, co ti pořád je?" zeptal se mě poněkolikáté za měsíc.
"Co by se mnou bylo?" odpověděl jsem ale s jinou razancí, než jsem sám chtěl.
"Tak jako promiň, že mám starost o bráchu." otočil se na podpatku a šel k sobě do pokoje.
"Sakra!" zaklel jsem, když odešel k sobě.
Proč já jen jsem takovej srab. Proč mu to nedokážu prostě říct?
Ze zamyšlení mě vytrhla až ostrá bolest v ruce. Musel jsem hodně silně stisknout skleničku z tenkého skla ve kterém byla voda. Stisk jsem rychle uvolnil. Pár střípků se mi zařízlo do ruky. Pustil jsem vodu z kohoutku a rychle smýval krev, která nezadržitelně tekla. Přitom jsem z kůže vytahoval zabodnuté sklo. Pálilo to jako čert, ale tahle bolest byla oproti té v srdci mírnější. Rychle jsem ruku už bez střepů zabalil do čisté utěrky a šel do koupelny pro lékarnu. Co nejrychleji jsem si ošetřil tu ruku a šel jsem zaklepat na Billův pokoj.
Vyšel jsem na chodbu. Měl pokoj hned vedle, takže jsem udělal jen pár kroků k jeho dveřím a začal klepat. Nikdo se neozýval. Povzdychl jsem si. To jsem zas něco posral.

Konec flashbacku

Když jsem pak odešel z hotelu nikým nepozorován. Začal jsem bloudit ulicemi. Ani nevím, kolik času uplynulo. Mobil u sebe nemám a tak se mi nemůže nikdo dovolat a tudíž nevím kolik je. Ale asi se už blíží ráno, protože je všude šero. Asi se začíná rozednívat. Vzdychl jsem. Další den utrpení. Nevím jak to zvládnu. Došel jsem do nějakého parku. Byly tam lavičky, ale já se odmítal zastavit. Došel jsem doprostřed toho parku a nohy už mě začaly pomalu bolet. Asi jsem šel dost dlouho. Posadil jsem se na jednu z nejbližších laviček. Najednou jsem ucítil na krku studené kapky. Nejspíš začínalo pršet, ale mě to bylo fuk. Jak jsem tak seděl dal jsem si kolena pod bradu a objal svoje nohy. Koukal jsem kamsi do prázdna.

Mezitím u Billa

Vyšel jsem z pokoje, protože mi bylo divné, když někdo zaklepal a pak nic. Doufal jsem, že je to Tom. Že se mi přijde svěřit, jako jsme to dělali pokaždé. Ale když jsem otevřel dveře, nikdo za nimi nestál. Jen jsem si povzdychl a znovu zavřel dveře. Zalezl jsem do postele a s myšlenkami na dvého brášku jsem usnul.
Nespal jsem ale dlouho, protože mě probudilo bušení na dveře. Rozespale jsem se došoural ke dveřím a jen v trenýrkách jsem otevřel.
"No konečně. Myslel jsem, že jsi taky zmizel." řekl Georg s Davidem za zády místo pozdravu.
"Jak to myslíš zmizel?" zívl jsem.
"Tom není nikde k nalezení." vyhrkl David.
"Mysleli jsme, že je u tebe. Někdy to tak bejvá." dodal Georg.
"Počkej. Tom tu nikde není? A kde by byl? U mě rozhodně není. Dost jsme se chytli a pak nevím." řekl jsem a začal se mě zmocňovat strach.
"Jestli ho nenajdeme, budeme muset zrušit zrušit už druhej koncert." řekl dost naštvaně David.
"A zkoušeli jste mu volat?" zeptal jsem se rychle.
Tohle nebylo poprvý co zmizel, ale nakonec se objevil. Jestli se teď neobjeví, tak nevím.
"Právě že zkoušeli. Ale nikdo to nebere. Asi si ho nechal na pokoji." odpověděl Gustav, který se tam znenadání zjevil.
"To mu není podobný." hlesl jsem a otočil jsem se k oknu.
Venku dost hustě pršelo. To není dobrý. Pokud je někde venku, tak do nedopadne dobře.
"No právě, že mu to není podobný." hlesl Georg.
"Hele já se oblíknu a půjdeme ho hledat." řekl jsem a všichni přikývli.
Začal jsem na sebe házet oblečení. Bylo mi jedno, jestli ven vylezu nenalíčenej a nevystylovanej. Šlo mi o mýho staršího brášku.

Zpět u Toma

Byla mi docela zima a oblečení jsem měl skrz naskrz promočené, ale bylo mi to jedno. Pořád jsem tam seděl. Občas kolem někdo prošel, ale nijak moc si mě nevšímali. Byl jsem vlastně rád, že mě každej přehlíží. Jelikož se hustě rozpršelo, lidi kolem moc nechodili. Nedivím se jim. Kdybych měl dost odvahy zůstat v hotelu, taky bych byl schovaný v suchu. Ale ta odvaha mě opustila. Už dávno. Tedy ne tak dávno, ale asi tak dva týdny nazpátek.
Uběhlo dost času a já jsem začínal usínat. Nevím jestli to bylo večerpáním, nebo zimou. Prostě se mi klížili oči. A jelikož venku nebylo moc teplo ale skoro začátek zimy, tak jsem tu únavu přičítal zimě. Pomalu mě začaly opouštět síly a já se pomalu svezl na lavičku. Pak už jen tma.

Bill

Začínal jsem panikařit. Tom nebyl nikde k nalezení. Prošli jsme snad všechny parky, všechny obchoďáky, kavárny a podobně. Ale nikde nebyl. Panikařil jsem. Občas jsem zakřičel jeho jméno, ale nikdo se neozval. Doufal jsem, že pokud budu volat jeho jméno, tak uslyším jeho hlas a že bude v pořádku. Ale ne. O to to bylo horší. Pravidelně jsem volal klukům a Davidovi, ale nikdo ho nenašel. Dali jsme si sraz u nějakého obchodního domu. Teď jsem na ně netrpělivě čekal. Doufal jsem, že s nimi Tom bude. Pokud by s nimi nebyl, tak jen ztrácím čas. Musím ho najít, prostě musím. Asi po půl hodině stepování před obchoďákem jsem zahlídl Georga. Ale samotného. Jen na mě smutně koukal. Bodlo mě u srdce. Nenašel ho. Ještě Gustav a David. Další čekání. Chvíli po něm se objevil Gustav. A sám. A nakonec David. Samozřejmě taky sám.
"Nikde jsme ho nenašli." hlesl Gustav.
"Kde to hovado může být." začal jsem se vztekat.
"Bille, klid, najdeme ho!!" klidnil mě Georg.
"Jak mám být v klidu? Leje a Tom je někde tady venku. Nejspíš bude promočenej a nevím co ještě. Je to můj brácha, do háje!" křikl jsem.
"Hele klid. Tady ten park jsme ještě neprohledali. Rozdělíme se a ten kdo ho najde, prozvoní ostatní." ozval se David.
Vůbec jsem si toho parku nevšiml. Jsem tak vystresovanej, že přehlížím všechno. Vešli jsme do toho parku a hned u brány jsme se rozdělili. Každý z nás se vydal jiným směrem. Tak trochu jsem doufal, že moje bratrské pouto mi tak trochu pomůže. Rozhlížel jsem se kolem a volal jeho jméno. Ale žádná odezva. Všiml jsem si, že na lavičce někdo spí. Asi nějakej houmeles. Přišel jsem blíž a zděsil jsem se. Byl to Tom. A vůbec se nehýbal. Rychle jsem vytáhl mobil a přidal jsem do kroku. Prozvonil jsem ostatní a zastavil se u té lavičky. Klekl jsem si na kolena a rychle jsem Toma objal. Ale on nereagoval. Sakra.
"Tome! Tome, sakra, prober se!!!" třásl jsem s ním. Ale nic.
Oblečení měl úplně promočené a rty úplně modré. No zrovna teplo není a on je tu jen v mikině. Nehmatal jsem tep, ale šlo to těžko, protože ho měl hodně slabý. Jako by nebojoval o svůj život. Jako by ho zahodil. Ale proč? Sundal jsem si bundu. Bylo mi jedno, jestli zmoknu. Hlavní teď bylo zahřát Toma. Zabalil jsem ho do tý bundy a snažil se všemožně, aby ho to trochu zahřálo. Během pěti minut se tam objevili ostatní.
"Proboha!!" hlesl David, když Toma uviděl.
"Musíme rychle do hotelu!" řekl Gustav a vzal Toma do náruče.
David zavolal Sakimu a ten pro nás přijel. Nasedli jsme do auta a já si položil Toma na nohy. Gustav si taky sundal Budnu a přikryl Toma. Pořád byl ale ledový. Začaly mi téct slzy bezmoci. Bál jsem se, že jsme přišli pozdě.
"Bille, bude dobrej!" uklidňoval mě Georg.
"Mám strach!" hlesl jsem, ale slzy tekly pořád.
Hladil jsem ho po copánkách a možná jsem se snažil uklidnit, že to všechno bude v pořádku.
Netrvalo to dlouho a zastavili jsme u zadního vchodu do hotelu. U předního to nešlo, protože se tam začaly shromažďovat fanynky. A vidět takhle Toma by pro ně byl šok. Stejně jako to byl a je šok pro mě. Rychle jsme vyjeli nahoru a šli ke mně do pokoje. Georg stále nesl Toma. Já bych to asi nezvládl. Gustav šel do Tomova pokoje pro suché oblečení. Bylo mi jedno jestli budu mít mokrou postel, prostě jsem řekl Georgovi, aby ho položil. On tak nakonec udělal. Rychle jsem ho začal vysvlékat z toho mokrého oblečení. Všechno jsem odhazoval na podlahu.
Netrvalo dlouho, a objevil se tu Gustav se suchým oblečením. Rychle jsem ho do toho oblékl a zabalil do dek. Nejenom do svojí, ale i do těch, co přinesl David z Tomova a jeho pokoje. Snažil jsem se Toma co nejrychleji zahřát, ale nějak se to míjelo účinkem. Tomův stav se vůbec neměnil. Nechtěl jsem, aby ho odvezli do nemocnice. Chtěl jsem být u něj. Stejně jako když jsme byli ještě kluci. Géčka s Davidem tam s námi byli ještě půl hodiny a pak se rozprchli. Géčka šli asi na pokoj a David šel asi rušit další koncert.
"Tome, bráško, prosím. Bojuj." šeptal jsem a dál jsem ho zahříval. Nejradši bych ho oblíkl do všeho teplého, co bych našel ve skříni. Ale deky by měly stačit. Vždyť jsme ho zabalili rovnou do tří. Zkontroloval jsem jestli dýchá. Dýchal, ale opravdu slabounce.
"Tome, sakra! No tak, bojuj. Tohle mi nemůžeš udělat." vzlykal jsem. Byl jsem bezmocný.
Ano byl. Už jsem nemohl nic dělat. Udělal jsem všechno co se dalo, ale teď už to byl Tomův boj. Modlil jsem se aby to nevzdal. Georg mi mezitím donesl ještě deku od sebe. Deku jsem položil přes ostatní tři a doufal. Rozhlídl jsem se po pokoji a pohled mi utkvěl na jeho mokrém oblečení. Podíval jsem se mu do obličeje. Jeho rty začaly mít normálnější barvu, ale stále nemá vyhráno. Byl v tý zimě moc dlouho. Pomalu jsem vstal z postele. Pořád jsem ale kontroloval, jestli dýchá. Sklonil jsem se k jeho oblečení. Vím že se to nemá, ale prohledával jsem mu kapsy. To prádlo potřebovalo hned do pračky. Když jsem zrovna prohledával kapsy u kalhot tak v zadní něco měl. Něco jako složený papír. Ani nebyl promočený. Rozložil jsem ho a začal jsem číst.

Já už to nezvládnu. Nezvládnu se na něj dívat a dělat při tom, že se nic neděje. Tohle je na mě moc. Ale nejhorší je, že nemám kam utéct. Tolik bych mu chtěl říct, jak moc ho miluju, ale jsem srab. Možná by mě zavrhl. Ale kdo ví. Jenže nemám dost odvahy to zjistit. Vždyť je to můj bratr. Moje dvojče. Měl bych to dokázat, ale nedokážu. Bolí mě, když se hádáme. Nikdy předtím jsme se tolik nehádali. Před tím, než jsem zjistil, co k němu vlastně cítím. Moje vlastní srdce si se mnou hrálo. Ale proč zrovna on? Nikdy jsem to nepochopil a stále to nechápu. Možná je to trest. Kdo ví. Nevím jestli mám sílu jít a dívat se na něj, do jeho očí. Všechno ztratilo smysl. I můj život. Bez něj jsem troska. Bez něj nejsem nic. Proč dokážu napsat větu "MILUJU TĚ, BILLE!" na papír ale nahlas to neřeknu? Další otázka. Další z milionu. A ani na tu není odpověď.

Když jsem to dočetl, začal jsem brečet nanovo. Můj vlastní bratr. Miloval mě víc jak bráchu. Ale vždyť je to zakázané. Ale i kdyby, nezavrhnu ho. Je to část mojí osoby. Je to moje druhá půlka. Nechal jsme oblečení oblečením a otočil se na Toma. Něco se ale zmenilo. On přestal dýchat. Tohle se nesmí stát. Strhnul jsem z něj ty deky a začal jsem s masáží srdce.
"Pomoooooooc!!!!" křičel jsem neskutečně nahlas.
"Tome, bojuj. Kvůli mně! Bráško, nenechávej mě tu!" brečel jsem a snažil jsem se rozpumpovat jeho srdce.
Do pokoje najednou vrazili Géčka s Davidem. Zase všichni tři.
"Co se děje?" zeptali se vyděšeně.
"Nedýchá! On sakra nedýchá!!!" panikařil jsem a stále jsem dělal masáž srdce.
David se první probral a začal mi pomáhat. Dával mu dýchání z úst do úst. Navigoval mě jak mám správně provádět masáž. Ale nedařilo se nám Toma probrat k život. Po tvářích mi tekly slzy a začínal jsem si myslet, že už to nezvládnu.
"No tak, Bille! Dělej nebo ho ztratíme." popoháněl mě David.
"Davide, už je to dlouho." hlesl jsem, když vtom dovnitř vběhli saniťáci.
Měli u sebe defibrilátor a mě s Davidem od Toma odstrčili. Jestli nepomůže ani tohle tak je konec. Sledoval jsem Tomovo tělo jak se pod tím proudem lehce nadzvedávalo, ale zatím to nevypadalo nadějně. Saniťáci tam něco říkali, ale já nebyl schopný mluvit. Pohled upřený na Toma a kluci kolem mě. Najednou ale vstali a jediná svě slova mi utkvěla v paměti. "Čas smrti."
"To néééé!" křikl jsem a kluci s Davidem měli, co dělat aby mě udrželi. Po marných pokusech se dostat k Tomovi jsem se zhroutil na podlahu. Saniťaci mi dali něco na uklidnění.
"Je nám to opravdu líto, ale nedalo se nic dělat. Byl vážně podchlazený. Divím se, že to přežil až sem. Většinou takhle podchlazený člověk umírá okamžitě." slyšel jsem jejich rozhovor s Davidem.
"Dělali jste co jste mohli. Děkujeme." řekl David a bylo poznat, že se mu láme hlas.
Naložili Tomovo tělo a odjeli. David šel něco vyřizovat s vedením a Géčka zůstala se mnou.
"Bille, je mi to hrozně líto." sedl si vedle mě Georg.
"Netušil jsem, že to takhle dopadne. Vypadalo to, že bude dobrej." přidal se Gustav.
Nic jsem neřekl. Jen jsem v ruce držel ten papír z Tomových kalhot. Nebyl jsem schopný s někým mluvit, natož vnimat. Koukal jsem na ten kus papíru a po tvářích mi stékali slzy. Ani jsem si nevšiml, že Géčka odešli, ale v pokoji jsem zůstal sám. Vstal jsem a šel do Tomova hotelového pokoje. Všechno tam vonělo přesně jako on. Lehl jsem si do jeho postele a zavřel oči.
"Taky tě miluju, Tome!" řekl jsem nakonec.


Autor: T-KAY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama